…nějak to začalo a takhle to pokračuje…

Milý deníčku. Tak tomu se říká den BLBEC. Pokračování ze včerejška s oslima ušima a kopytama. Stává se ze mě Satyr…

Dneska rano se na nas vsichni u skoly cumeli, jako kdyby snad ty kopyta a osli usi videli. Nevideli, nastesti. Ale videli ten plagat, kteryho jsme si po chvili taky vsimli. Ze jsou nezvestne dve deti a kdo je uvidi tak ma zavolat na policii a cislo. No, a na obrazku jsme byli my s Dantem! Pozdeji jsme se jeste dozvedeli, ze uz nas hledaji tri dny. Danteho hned napadlo, ze tam zavolame. Jenze najednou prijelo policejni auto. Mysleli jsme si, ze nas hledaji. Sli do reditelny a tam hrozne dlouho neco resili a nic nebylo slyset. Navic bylo na chodbe spousta lidi. Zavolali jsme na tu policii – byla to stanice v Santa Groce. Proc zrovna tam, kdyz tam ani jeden z nas nebydli? Ti policajti, kdyz odchazeli ze skoly, si nas ani nevsimli…

Tak jsme teda sli do skoly, a pak jsme uslyseli zvonit Maleficio (Pro nezasvecene ctenare – zvoni jenom, kdyz umre skritek. A tech v Benatkach zase tolik neni. Teda, vlastne asi docela hodne) Tak jsme nakonec do te skoly nesli, museli jsme prece zjistit, co se stalo. Az to praskne, to bude pruser…!

Stavili jsme se v kine, tam bylo vsechno v pohode, pak v dilne, tam uz byl docela poplach. Dokonce sem prisel i … (zase nevim to jmeno… ten clen dozeci rady) a mel nejakou rec. Mario mel snad poprve, no, nebo aspon po dlouhe dobe snad i radost, ze me vidi. Pry mel strach, ze se nam neco stalo a ze taky volal na tu policii. A ze se neco deje a ze si mame davat pozor. No jasne, to uz nam taky doslo, ale pred cim? Nemuzeme si davat bacha, kdyz nevime na co.

Obvykla cesta, tu uz bych snad trefila i poslepu. Giordano na vezi. A BUCH! Dalsi spatna zprava, ztratil se mu Kocour. To on nedela. Coz o to, Kocour, ten se najde, ale Giordano je z toho uplne mimo. Vubec s nim neni rec a je hrozne seslej. Je mi ho hrozne lito. Taky jsem se zkousela ptat primo zvonu, kdo ze umrel. Ale s nim nebyla uz vubec zadna rec. Uplne me ignoroval. Nebo… nebo byl taky smutnej. Jako Giordano. Aspon jsem nasla ve zvonici druhou masku. Ani jsem z ni nemela radost. Stejne jsme si mysleli, ze na ten ples nepujdem. Ale Mario rikal, at nedelame kraviny. Tak mozna tu VEC pro Juana jeste trosku zpravim…

Po ceste na vez jsme vlastne jeste potkali Pigiho – holubi Pooku – to je ten, co v pondeli ukradl nejakymu Japonci masku. Ale opravdovou. Hrozne jsme ho nastvali. Dalsi skritek, kterej je na nas nastvanej. Ach jo.

Kruci! Dante vzdycky neco vymysli a nekdo je za to na nas nastvanej. No jo, on je Pooka, ale ja ne. I kdyz Mario dneska rikal, ze mi pry uz taky rostou ploutve…. Asi mel pravdu, ze my Nockeri se nemame moc snazit rozumet lidem, kdyz rozumime strojum. Lidi jsou tezky. Takovej stroj, ten je supr. Clovek vzdycky vi, co od neho muze cekat. A daji se zpravit. A vylepsit. Lidi se daji akorat pokazit. Teda posledni dobou mam ten pocit…

A vubec Dante byl dneska nejakej divnej. Vubec mu nerozumim.

No a pak jeste ten troll. Manfred se jmenuje, tusim. Ten nam rekl, ze ti skreti jdou fakt po nas. Dohodli jsme se, ze s nama pujde dneska na Trh. Kdyby neco. Tesim se tam, hrozne. Ale trochu se bojim…

Začalo to v pondělí. To jsme se dozvěděli, že Juan Diego pořádá ples. Skřítčí ples. A všichni skřítci, kteří jen trochu za něco stojí, tam půjdou (to nám říkal Pigi, cha cha). Vstupenky jsou masky, který jsou rozmístěný všude po Benátkách. Stačí nějakou najít. Nebo vyhrát v nějaké soutěži, který Juan Diego každý den pořádá. To všechno nám řekl Pigi, kterého jsme potkali na San Marcu. Pak jakýmusi Japoncovi ukradl masku přímo z ruk, jenže to nebyla ta správná, byla úplně normální.

Byli jsme se ptát Giordana, jestli o nějaké masce náhodou neví. Nevěděl…

V úterý po škole jsme si řekli, že začnem hledat systematicky. Na místech, kde tu masku může každý najít. Přece nebylo účelem je schovat tak, aby je nikdo nenašel. Začli jsme na nádraží v Santa Groce. Místo masky jsme ale našli jeden starý opotřebovaný a dost nervózní vagón (byl to typ ten a ten, číslo to a to, z roku cca tolik a tolik). Myslela jsem si, že by mohla být nějaká maska vevnitř, tak jsme ho zkoušela přemluvit, pak otevřít, no nešlo ani jedno. Navíc se mi tam zalomil paklíč, takže byl pak ještě víc nervózní. No paráda. Naštvanej vagón, to jsem si celej život přála…

No ale všechno tak blbý nebylo, protože když jsme přišli do haly, jedna maska tam visela. Hned nahoře, na té digitální tabuli, kde se zobrazují vlaky. Podala jsem nám ji = no byla to dost ubohá chimérická maska. Mít dost času a materiálu, zvládla bych něco takovýho vyrobit taky. Možná i hezčí.

Jo a ještě jsme v úterý potkali toho utopence. Hledali jsme ještě v Castellu. No já bych tam nešla, zvlášť, když už se stmívalo. Ale Dante se nedal odbýt, protože ještě neměl masku. Příště už takovou blbost nikdy neudělám. Za šera do Castella… No prostě v přístavu najednou z vody vylezlo něco, co vypadalo jako už hodně starej utopenec. A sakra rychle běhal. To nebylo něco, co by se dalo nějak jednoduše pokazit, aby to přestalo fungovat. Normální živej utopenec. A šel po nás! Jen taktak jsme utekli, dost dlouho jsme za sebou slyšeli ty čvachtavý kroky. Brrrrrr! Byla jsem docela ráda, že mě pak Dante doprovodil až k domu. Kdybych musela jít ten poslední kus cesty sama, asi by to nebylo nic příjemnýho.

Ve středu jsme poprvé šli za školu. Řekla jsem, že je mně špatně, protože jsme potřebovali celý odpoledne na hledání. Prohledávali jsme hřbitov na St. Michele, ale tam jsme nic nenašli. Byla to docela nuda. No a pak jsme zajeli ještě na Muran, tam, jak jsou ty sklárny, jestli tam nebude nějaká. Masku jsme nenašli, ale seznámili jsme se s jedním prima dědou, Bogganem, co pracuje v těch sklárnách. Slíbil nám, že nám ukáže, jak se to dělá. Ale doopravdy, ne ty kraviny, co ukazujou turistům. Že nás vezme doopravdy k sobě do práce. Jenže mě to pak naši doma zakázali, protože bysme tam museli jet večer a přespat tam, on má totiž noční směny. A slíbili mi, že se tam pojedeme podívat v neděli. Z toho jsem byla vyloženě nadšená. Nakonec bylo všechno jinak, takže se žádný výlet do skláren nekonal…

Ve čtvrtek jsme už fakt nevěděli, kam máme jít hledat. Naštěstí nám Mario poradil, ať jdeme zkusit tu šílenost, co pořádá ten spratek Chuan Diego. Chtěla jsem napsat naneštěstí, protože tahle myšlenka byla prapůvod mých kopyt a Danteho oslích uší. Celý to bylo asi tak takhle:

…

No a v pátek, to byl ten den blbec. Vlastně od pátku od rána až doteď jsem nebyla doma. No já být mý vlastní rodiče, tak se asi taky přetrhnu. Ale blbý je, že teď nebudu moct asi ani do dílny…

Trh byl docela zajímavej. Už cesta na něho. Sklepením starých domů v San Marcu, kde jsem ještě nikdy nebyla.

Jen tak jsme se flákali, když jsme potkali nějakýho věštce či šamana či co byl zač. Napřed četl Dantemu z ruky a povídal nějaký nesmysly, ale pak začal o nějakých mocných nepřátelích, tak jsme mu dali nějaký mince, aby nám řekl víc. No nedozvěděli jsme se nic určitého, žádný pořádný informace. Ale něco o tom, že dnes večer přijdeme o něco cenného a že tu máme i nějaké přátele. Dva (?). Tak jeden z nich je určitě Manfréd, kterej šel s náma, jako že na nás dá pozor, když po nás někdo jde. A taky nám pak ten věštec poradil, kam máme jít, když hledáme mrtvou kočku. Já teda pořád ještě doufám, že Giordanův Kocour není mrtvej.

Kanálníci, kteří obchodují s mrtvolama a s ještě daleko horšíma věcma, Kocoura neměli. Ale nechali si zaplatit poměrně slušnej peníz za mlčení o tom, že jsme tam byli. Odměna za nás je prý docela vysoká. Později jsme se i dozvěděli kolik, ale už si nějak nemůžu vzpomenout. Byli dost hnusní a smrděli. Celá tahle část trhu smrděla.

Pak jsme zašli do nějaké hospody. Byl tam docela mumraj, všichni tančili a pili, my teda trochu taky. Nějaký punč, ještě nikdy jsme nic takovýho nepila, ale bylo to docela dobrý. Takový sladký. Pak mi to trochu splývá. Pamatuju si nějakou hádku, nějakýho snad Sluagha, Amotha, se kterým jsme měli sraz v pondělí a potkali jsme ho až dneska, Manfréda a ještě někoho. Pak ty dva skřety a hroznej zmatek. Pak už nic.

Pak nám dali napít čehosi hrozně hnusnýho, ale asi to bylo zdravý, protože se mi po tom udělalo docela dobře i od žaludku. Následovala rozmluva s paní Carlottou. Uprostřed noci, navíc jsme byli docela unavení a ne úplně v pohodě. Myslela jsme si prvně, že to ona za nás vypsala tu odměnu, ale ona chtěla vědět to samý co my. Kdo a proč tu odměnu vypsal. Co jsme provedli nebo proč jsme tak důležití. Jasně, že jsme to nevěděli a ona nám nevěřila. Tak trochu nám vyhrožovala. Nějakýma věcma, co žijí ve tmě v jejím zámku… Myslím, že jsem se s jednou z nich málem potkala. Nebo jenom s tou Tmou? Takovou hustou, lepkavou a šeptavou. Byla najednou úplně všude kolem a neviděla jsme vůbec nic, jenom tu tmu. A navíc jsme ji i cítila, jak se mě dotýká… Br! Další hnusná a nepříjemná věc. A další pak přišla na řadu v neděli…

Nakonec jsme vypotili něco o tom vagónu, nic jinýho mě už fakt nenapadlo, a zdálo se, že jí to stačí. Takže vagón… Vagón je stopa. Možná že řekla víc ona nám než my jí, ale rozhodně nám neřekla ani zlomek toho, co doopravdy ví. Ale vyzvídat od někoho takového se mi fakt nechtělo. Noc jsme strávili v jednom pokoji i s Amothem, my dokonce na jedné posteli. Normálně bych asi šla spát třeba na zem, ale dneska jsem byla ráda, že tam Dante je. Aspoň někdo, kdo dejchá a není hustý, slizký a lepkavý…

V sobotu ráno, no, spíš dopoledne, kdoví, v kolik jsme šli spát, nás převezli gondolou zpět do Benátek. Docela se nám ulevilo. Potkali jsme dokonce Manfréda. A Dante se hrozně pohádal s Amothem. Už ani nevím, kvůli čemu to bylo, je na něho děsně vysazenej. Nechtěl, aby šel s náma, myslí si, že má něco společnýho s tím, kdo po nás jde. Nakonec jsme mu utekli i s Manfrédem, kterej nás pak pozval na oběd. Teda Dante ho k tomu nějak přinutil. Chudák, hrozně se šklebil, když zjistil, kolik to stojí. Asi nemá moc peněz.

Byli jsme v dílně zjistit, co se děje. No, nic zvláštního dalšího se nestalo, žádný další telefony nebo tak něco. Ale Mario nás chtěl mít pod dohledem. Vyfásla jsem nějakou práci, Dante se bavil s odpaďákem (tomu jsme dali nějaký jmého….. Bufetak!). Pak nás to přestalo bavit a kromě toho jsme potřebovali zjistit, jak je to s tím vagónem. Půjčila jsem si od Maria jeho člun, má přece jenom o něco lepší motor ještě pořád než já, a jeli jsme na nádraží. Vagón tam nebyl. Kdo tam ale byl, byl nějaký elf, asi dost otitulovaný, podle toho, jak mluvil.

…

V neděli byl ples. Pořád jsme nevěděli, jestli tam máme jít nebo ne, protože jsme neměli ty masky. Zůstaly v mým baťohu v pátek na trhu, asi v té hospodě. Kruci, já tam měla spoustu důležitých věcí. No, naštěstí se pak našel.

Ale ještě předtím, když jsme se trochu flákali po San Polu, jsme potkali pár kluků tam od nás. Jeden Nocker, co si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, a Buchta, takovej malej Boggan, no prostě Buchta. No a on měl taky masku. Takovou zvláštní, když jsem se podívala přes ni, viděla jsem kolem něho přes tu masku poletovat motýly. Dante taky, ale ten Nocker nic neviděl.

No a pak jsme jeli na ten ples. Po cestě jsme potkali Amotha a jakousi jezinku. Nejdřív jsme si z nich dělali srandu, sledovali jsme je z vody a jim bylo pořád divný, jaktože ta malá loďka je pořád stejně blízko… Pak jsme toho nechali, protože ta jezinka měla můj batoh s věcma, i masky a hračku pro Juana. Takže jsme pak na ten ples šli s nima.

Co bylo zvláštní, že Amothova maska nefungovala stejně, jako ty naše. My jsme normálně prošli kolem hlídače, ani si nás nevšiml, ale Amoth ne. Tak jsme pak dole šlohli nějakou jinou masku, teda Dante, a šli jsme ji dát Amothovi. No a pak jsme tam potkali i Manfréda s nějakou kočkou.

Ples byl dobrej, ale byly tam i zajímavější věci než jenom ples. Třeba takovej malej skřítek. Napřed si nakradl hromadu jídla pod stůl a pak zdrhnul. Jenže já jsem viděla kam a šli jsme se tam podívat. Už jsme ho nenašli, ale našli jsme dopis, který nebyl pro nás, ale o to byl zajímavější. Asi to byla nějaká šifra, ale třeba časem zjistíme, co to mělo znamenat…

No a pak tam byly hodiny, moc zajímavý, protože to byly tajný dveře. Vlastně by nás to nenapadlo, kdyby odtam někdo nevylezl. A samozřejmě jsme se tam museli jít podívat. No, Amoth, Muaziz a Manfréd šli pak za náma. Ale nikdo z nich bohužel nerozumí jemné mechanice, tak ty dveře rozflákali, a já jsem to pak musela spravovat.

Trošku to zestručním. Krypta s kostrama opatů nějakýho řádu. Podvodní hřbitov. Amothova maska. Někdo řekl, že by bylo zajímavý se přes ni podívat tady dole. Nevěděla jsem, co by mohlo být tak zajímavý, tak jsme si ji vzala… no a to jsem neměla dělat. Protože to, co jsem přes ni uviděla bych radši nikdy neviděla. Ti lidi, pokud to byli lidi, už museli být pěkně dlouho mrtví, jenže se hýbali, mluvili, a asi měli radost, že mě vidí. Já už moc ne, ale ta maska nějak nešla sundat. Měli i psa a ten se po mě sápal, no myslím, že kdyby mi nakonec ostatní nepomohli tu masku sundat, asi by mě zabili?

Pak rozhovor s upírem(?), dveřma a poklopem, kterej nás nechtěl pustit ven. A spravování rozbitých dveří.

A pak jsme se s Dantem rozhodli, že jdem domů. Sice nás Amoth zval k sobě domů, ale to už bysme si fakt nemohli dovolit…

…

Tak. Žádné bouřlivé přivítání se doma nekonalo. Ani radostné, ani naštvané. Spíš bych to nazvala tichou domácností. Ani mi neřekli, že mě rádi vidí, ani jak dlouho mám zaracha… No co, třeba je to přejde. Je to divný, takhle se nikdy nechovali. Kdyby mě seřvali, zmlátili, bylo by to lepší, aspoň by se se mnou pak bavili. Ale takhle? Kdo se pak má těšit domů? Říkala jsme si jednu chvíli, že bych třeba mamce řekla pravdu. Že ona by to snad pochopila. Na chvíli ji vtáhnout do snění… jí by se to líbilo. Mezi těma nádhernýma věcma v jejím obchodě (!!! v obchodě! jí jsem se měla zeptat na tu masku… ale teď to už nejde) tam určitě musí být nějaké snění…

No ale teď už je to stejně jedno. Teď mi jde o krk.

Protože… Protože všechno se to podělalo ve chvíli, kdy jsme si nasadila v té kryptě tu masku. Jenže to jsem vůbec netušila. I ten sen, co se mi zdál, byl vlastně jenom zlej sen. (Dva chlapi mě hledali u nás v bytě. Vlastně mě vzbudilo řinčení řetězu….. brrr! Byli to nějací mrtváci, no jako ze zlýho snu, takoví, jaký jsem viděla v té kryptě. Utekla jsem jim oknem, jenže se mi pak porouchal motor a ten jeden měl kopí a koukal na mě z okna a už už ho chtěl hodit. Skočila jsem do vody… a pak jsme se opravdu probudila.)

Dost živej sen. Vlastně když nad tím teď tak uvažuju, tak asi byl úplně živej…

Protože odpoledne, když jsem šla do dílny, čekal tam na mě Amoth a říkal něco o svým mrtvým kamarádovi – co je mě po jeho mrtvým kamarádovi? No, jo, je mi to líto, ale co jinýho s tím můžu udělat? (On si pořád myslí, že to, že umřel, nějak souvisí s tím, že na nás někdo vypsal odměnu) No tak mi v dílně řekli, že umřel ten troll, první rytíř hraběte Nathaniela ze San Pola. A prý zemřel, když mě hlídal! Že prý něco od neděle tušili, tak mě dali hlídat. A on přitom umřel. A prý to byla definitivní smrt…

A dál je to čímdál lepší…

Dante mě chtěl trošku rozptýlit, tak mě vzal k sobě do kina na nějaké grotesky. Bylo to pěkný, to jo, ale už si vlastně ani nepamatuju, o čem to bylo. No, dobrá věc, ale asi ve špatnou chvíli…

Doma pořád peklo. Tiché výmluvné pohledy. Snad bych se měla stydět za to, že existuju, nebo co?

A večer pak přišla Coral. Zlatá holka (teda paní). A vzala mě do dílny, kam jsme měli přijít. Použila nějaký kouzlo, že si toho naši nevšimli a až do rána si toho nevšimnou. No a Amoth přišel s tím, že tu masku nemá. Měli jsme ji totiž přinést. Že ji prostě nenašel. On si ji normálně ztratil!

To je totiž tak. Prý jsem otevřela nějakou bránu do záhrobí, když jsem si tu masku nasadila. A ta brána se musí zavřít a ti jde tak, že se s tou maskou provede nějaký rituál. No a nebo že mě zabijou.

Po pohřbu toho trolla to dóžecí rada řešila. No, tak mám 13 dní na to, abych tu masku našla. Magika Carlotta cosi, ta, co od nás vyzvídala, proč asi na nás někdo vypsal odměnu, pak provede ten rituál. Ale řekla mi přímo do očí, že by mě radši zabila, že je to jednodušší. Ale dóžecí rada se prý rozhodla pro složitější cestu… No ale že prý ona stejně nevěří, že těch 13 dní přežiju… Ale dokázala umlčet i ten hlas v mé hlavě…

Má moji krev a slzy a srdce. Ti lovci mě nesmí chytit. Nesmím se ukázat ani doma ani ve škole ani mě nikdo z lidí odtam nesmí vidět, jinak se zruší kouzlo. Nebudou mě postrádat. Jako kdybych tam byla. To zařídil hrabě Nathaniel.

A Manfréd, když se to povede, dostane rytířské ostruhy.

Kde ta podělaná maska může být?

Jdeme k Amothovi do Castella.

Chtělo by to nějakou jezinku, ty toho vždycky ví víc, než ostatní. Ale Muazíz je taková nemluvná. Nebo když už mluví, tak to obvykle není k věci. Nebo někoho dalšího z domu Eiluned.

Bojím se.

Potřebovala bych nějakou zbraň.

Když jsme se balila, našla jsem kus železnýho řetězu. To jsme doma nikdy neměla… Je STUDENÝ. Nějak MOC studený.

Bojím se usnout.

Ti lovci byli ve snu. Jenom se mi přece zdáli… Ale toho trolla zabili! Byli to ale oni? No kdo jinej? A ten článek z řetězu, je to z jejich řetězu? Jak jinak by se tam vzal? Ale ONI SE MI ZDÁLI! A ten řetěz je skutečnej!!! Jestli se mi o nich zase bude zdát, počůrám se… A co když se nestihnu včas probudit a oni mě chytí? Co když mě chytí ve snu??? Může mě Carlotta zabít na dálku?

Bojím se usnout…

…Je mi to lito, co se stalo. Kdybych to vedela, sebrala bych tu masku hned. (Tak nejak - dalo by se to vylozit i tak, jako ze tu masku sebrala, ale i tak, jako ze ji nesebrala…) Verim, ze vas cesta zavede do Sklaren. Souhlasim, ze by se ji melo pomoct (Myslela jsem, ze tim mysli me, ale pak jsem nejak pochopila, ze ti asi mysli tu holku – ducha)…

Tak neco takovyho bylo napsany v tom dopise, kterej prinesl takovej hnusnej velikej pavouk. Od Muaziz. Byl psanej na goblinim pergamenu. Tyyy jooo, Muaziz vi, jak pouzit goblini pergamen. Hmmm… A asi vi spoustu veci.

Ten clanek z retezu, co jsem nasla, kdyz jsme se balila. Stejnej nasel i Dante. A Amoth. Ale MAnfred ne. Jakto? Co Muaziz? Manfred tu masku nedrzel v ruce, asi. Jinak my vsichni…?

Po ceste k Amothovi jsme potkali „tu“ starou pani, co mu upekla nejaky divny buchty. Manfred se ji na plnou hubu zeptal… a jo. Je uz par let mrtva. A rikala, ze pan majitel domu, kde se usidlil Amoth, se vratil. Rafael Gaspuci se jmenuje. Pozdeji mi to zacalo davat trochu smysl… A vedela, ze mam uz jenom 12 dni… Rikala Nebud smutna, uz jenom 12 dni… A v dome? Brrr.. V obyvaku je to docela prijemny, ted uz i docela hodne, co se nam podarilo rozfoukat ten uhlik. Ale ve sklepe… no jenom jsme tam s Dantem nakoukli a to me stacilo. Divny veci, co o nich Amoth mluvil. Prej revolver, kterej ho nutil vystrelit po Muaziz. Jenze to, ze to byl jeste nuz, to nerekl. A ze ten nuz ma v kapse, to uz vubec ne. A Manfred musel taky neco najit v tom sklepe, protoze se tam malem vzajemne zabili. Provaz to byl.. Asi jsou to veci, kteryma zemreli ti, co v tom dome bydleli. Rano jsme ten nuz a spagat slohli, odnesli je pryc a hodili do kanalu.

No, rano jeste Dante nasel nejakou lahvicku. V zachode. Cha, prejedl se gumovych medvidku a pak mu bylo desne blbe. Teda, ja jsem z gumovych medvidku nikdy nezvracela, kdovi, co snedl. A nejak se te lahvicky moc nechtel zbavit, uplne stejne jako ti dva tech jejich veci. Tak jsem mu ju sebrala a rozbila. Je ted potrebuju rychly a jednoduchy reseni, ne zabyvat se kravinama.

Prvni patro toho domu je taky divny. Prazdny, ale neprazdny. Potkali jsme tam s Manfredem asi ducha majitelky, teda tvarila se ta zenska dost majetnicky. A zase jsem tam slysela tu holcicku. Vecer jsme ji videli v okne, pak zmizela, a pak jsem ji videla, kdyz jsem otevrela dvere do sklepa. Pekne jsem se ji lekla. Boji se, chce pomoct. Rika „Prosim, pomozte mi…“ Jenze JAK, mila slecno? Ja taky potrebuju pomoct, vis?Kdyz ti pomuzem, pomuzes pak ty me najit tu masku? Hm? A vubec, nemaji tu masku na svedomi treba tvoji rodice, kdyz zmizela v tomhle dome??? Hm?

Manfred asi nahore nasel ten revolver. Pry na neho sam vystrelil. No, sam by si nohu asi neprostrelil… A zase se s Amothem pohadali, vzajemne se obvinovali, ze se chteji zabit. Jsou paranoidni? Paranoidni bych tu mela byt ja…I me obvinovali, ze na ne necim mirim. A Dante je taky divnej. Tvari se urazene, ze jsem mu sebrala tu lahvicku… Ten dum je divnej. Od te doby, co tu jsme, se nam dejou divny veci. Amoth byl divnej uz predtim, ale on tam taky uz nejakou dobu bydli. Snad to bude ted lepsi, kdyz mame ten ohen… Ale stejne se me ten dum vubec nelibi. Jenze kam jinam tak asi mam jit?

Manfréd má už zase ten špagát. Jak je to možný? Vždyť jsem ho vyhodila!

Nahoru do patra můžem jenom po jednom. Když tam jdou ti dva oba, tak se vždycky hrozně pohádají a pobijou těma svýma špagátama a nožema. Teda ne že by Amoth měl co se týče síly na Manfréda, jenže má ten nůž. Počkat! On má ten nůž taky!!! Manfréd a Amoth se rafli ve sklepě. Amoth Manfréda docela dost pořezal. No asi by měl jít do nemocnice, já umím zašívat věci ale ne skřítky. Málem jsem u toho omdlela. Propichovat živou kůži je docela jinej pocit než vydělaná nabarvená a suchá hovězina… Ufff. A co teprv Manfréd, asi ho to muselo docela bolet… Ale zvládá to, chlapík.

Nahoře žijou duchové. Manfréd s nima mluvil a aji Amoth. Chtějí nějak dostat tu malou holku dolů a popovídat se s ní. Třeba by mohla vědět, kde je ta zatracená maska. Třeba ji ukradli ti duchové? Teda, oni ale přece nemůžou hýbat s věcma, nebo jo?

Bojím se. Venku se objevil ten chlap s tím psem. Ti, co jsem je viděla přes masku v tom podzemí. Teda, teď jsem je neviděla, ale určitě jsou to oni… To vytí… A málem vyrazili dveře… Cítím se trochu jako v pasti… Po schodech nahoru je revolver, který střílí sám od sebe. Po schodech dolů je nějaký duch, který sípá, není vidět, jenom slyšet, jak pomalu jde po schodech nahoru. Když ho Manfréd okřikl, tak odešel zpátky. Mě neposlechl. a to jsem se tak snažila, aby nebylo poznat, že se ho bojím. No a venku ten mrtvej (určitě je mrtvej, vypadal tak přece) s tím psem. Nemůžu nikam. Jenom sedět u krbu a čekat…

Dante asi otrávil toho psa. Říkal medvídkama, ale musela bych být blbá. Když má Manfréd ten špagát a Amoth ten nůž, tak má Dante určitě i tu svou lahvičku. Jenže ji asi někam schoval. Ale tím, co bylo v té lahvičce určitě otrávil toho psa. Šikovnej kluk. Akorát ho Amoth málem podříznul tím svým nožem. Prý když tu lahvičku doneseme nahoru paní domu, tak nám dovolí mluvit s tou holkou. Nechápu, proč mu ji Dante nechce dát? Je tím kusem skla úplně posedlej. Úplně stejně jako ti dva… Musím si dávat bacha, kdybych našla něco podobného… Ne, mě by se to nestalo. Přece mám nějakej mozek, ne? Dante tvrdil, že tu lahvičku schoval pod parketami. Jenže tam nebyla. Pak zas tvrdil, že ji nemá a neví, kde je. A Amoth mu na to naletěl. Vyrval docela dost parket, než připustil, že mu Dante asi lže. Co já vím? Máme jim tu lahvičku dát? Co když s ní zase někoho otráví? Já chci najít tu masku! Mě žádná lahvička nezajímá. Kruci!

Další pokusy o zničení nože a špagátu. Chtěla jsem ten špagát už odpoledne hodit do krbu. Jenže zhasnul. Ten jeden jedinej špagát zhasnul náš chimérickém plamen. To musí být hodně banální nebo zlá věc nebo co, že může zhasnout rozhořelej chimérickém plamen. Pak se nám ho zase podařilo rozfoukat, ale už to asi zkoušet nebudu… Nůž jsme zlomili. Chtěli jsme do sklepa, tam je svěrák, to by bylo hnedka. Ale byl tam ten sípací duch. Jako by nás pozoroval. Jenže jsme ho neviděli. Tak jsme šli do garáže. Tam jsme ho zasunuli mezi cihly a zlomili. Rukojeť je v kuchyni mezi nožema. A navíc, on ten jeho nůž vůbec není rezavej, jak na první pohled vypadal. Je to novej, pěkně ostrej nůž z nerezové ocele… A ten špagát jsme aspoň rozřezali na kousky. Měla bych ráno zkontrolovat, jestli jsou ty kousky tam, kam jsme je dali.

Tak tohle asi sami nezvládnem. Rozhodně ne uzdravit Manfreda. Tak jsme odjeli někam hledat pomoc. Napřed jsem se stavila v dílně, jestli by Mario neměl nějakou zbraň nebo něco, co by pomohlo proti tomu mrtvýmu a hlavně tomu psovi. Skoro si mě ani nevšiml!!! Řešil něco hrozbě důležitýho s někým ještě důležitějším…

Pak jsme jeli do divadla, že by mohl pomoct [a ted nevim, jak se ten chlap jmenuje]. Jenže v divadle vůbec nikdo nebyl. Úplně prázný… Našli jsme pak pracovnu [toho pana co si nepamatuju jak se jmenuje kruci] a v ní zrcadlo. Bylo teda hrozně nedůtklivý, že to není žádný zrcadlo ale Portál. No jo, no. Co je důležitější, že tenhle pan hrabě (?) spolu se spoustou ostatních tím portálem prošli. Někam. Kam??? No a už se nevrátlili.

Kdosi nám poradil, ať jdeme do Harryho baru. No tak jsme tam šli. Napřed byli ti dva (redcap Harry a troll Rotwulf) trochu nedůtkliví, teda hlavně Harry, ale pak se s nima dalo docela dobře bavit a Rotwulf vyléčil Manfreda. Uffff, aspoň něco. A tuším, že to bylo zrovna tady, kde jsme se dozvěděli, že po ulicích chodí mrtví. Ale do baru prej nepáchnou… Samý divný věci. Achjo. Jestli za to taky můžu já, tak fakt nevím, jak se mně to povedlo. Jedno nasazení masky, to přece nemůže vypustit mraky mrtvých do ulic! Jesrli to ta Charlotta nějak nenastražila, že je vypustila ona a jenom chce, aby to vypadalo, jako že to byl někdo jinej. To přece nemůže být tak lehký, otevřít brány do mrtvýho světa?

Vůbec jsme netušili, co máme dělat dál. Ne, že bysme to tušili teď… Ale v tom dopise od Muaziz bylo něco o sklárnách. Že prý nás cesta dovede tam. Tak jsme se tam vydali. Sice jsme vůbec nevěděli, co tam hledat. Teda masku. No jo, ale jak by se tam vzala mě tak teďka napadá. To nám mělo být jasný hned, že tam nebude. Jenže kde?????????? Po cestě jsme se ještě jednou stavili v dílně. Aspoň to kopí pro Manfreda. Říkal, že s ním teda neumí, ale lepší než nic. Na molu u skláren jsme potkali boggana Tommyho… ne, Roberto se jmenuje. Nebyl tak sdílnej jako předtím. Skoro jako by se bál. Jako by mu někdo vyhrožoval, že když něco řekne, tak se mu něco stane? Nebo jako by se bál nás. Ve sklárnách jsme samozřejmě nic nenašli. Ve veřejné části jsme to ani nečekali, ale když jsme se během prohlídky zdejchli, tak taky nic. Ale je to tam krásný… Ty starý stroje. Akorát už je nikdo nepoužívá. Potřebovaly by namazat a vyčistit, ne jen tak tam stát, aby se na ně prášilo, když se na ně ani lidi nemůžou dívat.

…tady uz jenom poznamky…

cesta zpatky parnikem, Dante pres palubu, za nim Amoth. My s Manfredem jsme pak jeli lodkou pro ne…. Na molu stal utopenec, takze jsme tam nemohli. Asi tak ve ctyri rano, no uz hodne po pulnoci zavyl pes. Jdem do sklaren, co kdyz se jim neco stalo. Jenze sme potkali toho mrtvaka s tim psem a zdrhali jsme pred nima zpatky na lodku. Manfred s nima bojuje, ja zapaluju molo, protoze je tam ten utopenec. V te chvili vychazi slunce a utopenec i pes mizi.

Jeste je tam ta gondola v mlze, plna mrtvych… Jinak jsme celou noc stravili na lodce na kanalu

Pak jsme nasli Amotha (nebo nasel on nas?) a ze Dante je zavrenej nekde dole v jakesi hale v nejakym stroji (ty jo on je ve stroji na chcu taky). Pak tam prisel jakejsi trol (Nikolaj de Liam) a ze musime pockat na jeho lenniho pana, aby mohl Danteho pustit. Cekani, mezitim zkoumam strooje, ale moc chytra z toho nejsu. Prisel nejakej Nocker v kovarske zastere a elf, kterej byl ten rytir. Pustil Danteho…

Dozvedeli jsme se, kde je pohyblivy trh.

Jeli jsme zpatky do mesta, do Amothova baraku, asi jsme chvili i spali… Netusim, jestli jsme mezitim byli v divadle zase, nebo to uz bylo predtim, ze jsme zjistili, ze divadlo je prazdny

Natruc zkousim jit nahoru, abych si promluvila s tou holko. Teda nebylo to natruc, ale ostatnim se to tak zdalo, ze natruc. Ja spis uz fakt nevim, co mam delat a mam pocit, ze ostatni mi vubec nepomahaji. Amoth sel za mnou, ale zapomnel zavrit dvere na schody, takze zase zhasnul plamen. Muzu za to samozrejme ja. Ja si spis myslim, ze ten plamen zhasina, kdyz se hadame. No a kdyz se otevrou dvere. Prece pomaha akorat, kdyz foukame vsichni. Ale to pak nedostanem tu holku dolu, protoze ona neumi projit pres zavreny dvere. Ale je duch, mela by to umet ne?

Pohyblivý trh
Na hrbitove. Cestu jsme se dozvedeli…JAK?… Museli jsme se dostat do kostela, do krypty a ocitli jsme se v tom samym podzemi jako kdyz jsme tam lezli z toho plesu. TAkze tama se da taky dostat k tem mrtvym mnichum. Ale prijde se tam z te strany, jak byl ten poklop od kanalu, co nas nechtel pustit ven (?) Byla s nama ta satyrka, co ji Amoth nekde sbalil…

Hrozna domluva s tim nasoskou, nakonec jsme udelali obchod, za kus krve nam rekl, ze kdyby hledal masku, bude ji hledat v Castellu. Jo a jak se dostaneme na trh, to nam rekl taky tusim on. Muselo se dojit na schod cislo…? A pak se vratit jako zpatky do krypty a do kostela.

Jenze zadnej trh nebyl, protoze po hrbitove chodili mrtvi. Kostel byl zavrenej. Akorat nejaky skreti v kostele, meli tam hospodu a Manfred s Amothem si pujcili od nich soubojovy pistole. Teda napred se museli jako vzajemne postrilet. No, konecne meli prilezitost a nevyuziili ji ;/ Pak je pustili ven. Vratili se za hrozne dlouhej cas, i kdyz to bylo jenom jedno presypani hodin. Povidali cosi o nejakym chlapkovi v marnici. Ted nevim, jestli jsme tam sli pak vsichni nebo nakonec ne… Ti dva se zase desne pohadali a Amoth zase porezal Manfreda tim nozem. Ten chlapek, Givanni se pry jmenuje, by mi nejak mohl pomoct. Jenomze jak…?

Vracime se zpatky. Amoth a MAnfred jsou pohadani uplne maximalne. Amoth trucuje a nechce s nama na lodku. Tak jedem bez neho. Jenze nemame klice od baraku. Asi bych mela zacit neco delat. Klidne sama, kdyz ti ostatni jsou tak neschopni. Jenze co??? Zacit si uzivat zivota, kdyz uz me ho zbyva tak malo? Jenze kdyz si prestanu davat bacha, taky muzu umrit hned dneska v noci. Kolik me jeste zbyva???

Gondola na kanalu po ceste ze San Michelu, tentokrat ne sami mrtvi, ale lovec se psem. Utikame pred nima, jedeme k nejblizsimu palaci – bylo to v Cannaregiu, palac toho malyho spratka. Zavrenej, nedobusili jsme se, honime se se psem kolem domu, kdyz chcem zpatky na lodku, ceka tam ten lovec. Manfred s nim bojuje kopim, ale on ho zlomi. Podari se nam utect…

Cesta zpatky do domu. Dante a Sonja s Flaviem nikde nejsou. Dum zamcenej, dostavame se dovnitr garazi (klice jsou zevnitr, podari se mi odemcin gimmixem). Plamen v krbu je vyhaslej. Amoth je vevnitr a spi v kresle. Vzbudi se, desne se lekne, je vydesenej z Manfreda a nakonec utece pryc. Manfred zamkne oboje dvoje dvere, spokojenej s tim, ze Amoth je pryc. Vari kafe, ale ja usinam driv, nez je kafe hotovy. Kde je asi Dante?

Probouzim se vykrikem „Manfrede!“ Amoth je vevnitr, zira z okna zadama k nam a ukazuje za sebe. Omyl, nezira z okan, ale do okna. Jako do zrcadla, kde jsou videt odrazy duchu.Jsou tam vsichni krome holcicky. Stoji uprostred mistnosti, nevrazive se na nas divaji a chteji panenku, co sedi na krbove rimse. Na krbove rimse? Jak se tam vzala? Dost nekompromisne ji chteji. A maji i argumenty, o kterych jsme predtim netusili. Treba ze umi vysypat sklo z ramu a tema strepama po nas mrsknout.

My s Manfredem foukame do ohne. Amoth se nechce pridat a panenku jim nechce vratit. Ze by byla dulezita?

Zaroven prichazi Dante a Sonja a Flavio, kterymu je spatne. Jeslti si mysleli, ze ho tady supnou k plameni, tak to se spletli. Po pocatecni Sonjine neduvere (nedivim se, ja bych taky byla, musime vypadat vsichni jak banda psychopatu… i kdyz ja uz mozna i jsem) se pridavaji k foukani. Nic. A to uz Manfred i zavrel dvere. Duchove porad chteji panenku. Pak se vysypalo to sklo a strepy nalitaly na nas. To museli udelat oni. Amothovi rupnou nervy, chnapne panenku a proskoci oknem ven

V te chvili se vevnitr rozpoutava peklo. Vsechno nadobi a cokoli, co se da zvednout ze zeme se zveda, lita kolem a snazi se do nas trefit. MAnfred me nejak odtahnul ven, jinak bych se odtam asi nedostala. Bezim dolu a hledam, kam odebhnul Amoth s tou panenkou. Bud ji vratime, nebo kdyz ne, musim se ji aspon zeptat, co je zac. Amotha nachazim v bocni ulicce. Ma tu panenku. Chtela jsem ho o ni poprosit. Normalne rict, at mi ji da, ze se ji jenom zeptam… Netusim, co se tam stalo. Musela jsem asi omdlit nebo nevim co. Probrala jsem se se strasnou bolesti hlavy, stejnou jako ten den uz predtim, v dome, kdyz se mi zdalo, ze me nekdo zastrelil. Ale ta bolest byla opravdova, ne jako ve snu. A ted znovy. Jsme nahore u domu, Dante, Manfred a ja. Amoth nikde a panenka taky ne. Manfred se dusi, Dante blije. No, prozili jsme si smrt tech lidi v tom dome. Chapu, ze Manfred se spagatem, chapu, ze Dante s lahvickou, ale co ja? V te chvili jsem nahmatala v kapse revolver a pochopila jsem to. Ale jak se tam dostal? Nevím, netusim. Aspon budu mit neco, kdyby me Amoth chtel podriznout tim svym nozem…

Vracime se do baraku, uklizime po zemetreseni. Amoth se objevuje dole v zatacce. Vola na Manfreda. Manfred odchazi za nim. Cekame. Vraci se oba. OBA. I s panenkou. Manfred nechava panenku venku zabalenou v kosili. Foukame do krbu, vsichni dohromady. Konecne, plamen… Flaviovi to zjevne dela dobre. Nam ostatne taky.

Manfred jde ven pro panenku, ale ta uz tam neni. Ta stara pani! Bezime s Amothem za ni, potkavame ji v pruchodu, cosi ma v naruci. Nechce nam ji dat. Vim, ze se to nedela, ale posledni dobou nejak ztracim trpelivost. Nemuzu za to, ze nekteri jsou tak nechapavi. Tak ji tu panenku beru. Normalne, bez ptani. Ani se tomu moc nedivi. Poznamena jenom neco o stejne uz jenom deviti dnech… Ptam se panenky, co je zac, jak se jmenuje, komu patrila. Ale neodpovida. Nemluvi se mnou. To je zvlastni Jenom oci se ji divne lesknou. Davame ji na krbovou rimsu.

Roberto Giovanni. Manfred mu volal, aby prisel, a on skutecne prisel, dokonce hodne rychle. Zezacatku vypadal, ze docela vi, o co jde a ze by nam mohl pomoct. Postupne z nehop ale zacaly padat takovy veci, ktery se me vubec nelibily, jako ze by me mozna taky musel zabit a ze by to nebyla jeho vec a jeho cele rodiny a on by s tim nemohl nic udelat ani kdyby chtel. Alibista. Jenze on by ani nechtel.

Jo, a je to upir! Napred me to vydesilo, ze mame upira v dome, ale on vytvoril takovej kruh, kam nemuzou mrtvi. desne se o me zajimal. Nabidla jsme mu kouzelnou podlozku, ale nechtel si ji vzit. Aby videl nas svet, radsi se napil krve od Amotha. Nechutnala mu, tak nevim, proc to delal. Vykladal spousu veci, kterym jsme moc nerozumela. Ze pokud jsme posedla, tak by me toho mohl za nejakuo cenu zbavit. Nabidli jsme mu za to informaci o Pavoukovi. Jenze pokud pry jsme JA ta brana, musel by me zabit. A to jsme nechteli, takze nakonec nic nebylo. Posedli jsme stejne vsichni, protoze mame ty zbrane. A tech nas pry zbavit nemuze. To bysme museli sami, ale ne navzajem, ale kazdy sam by musel znicit tu svou, to by mozna pomohlo. Mozna.

Taky pak zase prisel pan se psem. Docela do Giovannimu vyzdimalo par kapek krve. A tvrdil, ze pry jsme mu meli rict, ze jsou to Lovci. A jak to mame vedet? A pry si jdou i pro ty duchy, co tu jsou, protoze porusili zakon, ze se nema zasahovat do sveta smrtelniku. My teda nejsme smrtelnici, ale i tak. No a protoze my uz jsme dotceni, tema jejich vecma, tak nas chteji taky. A proc chteji me, to netusim. Jsem nejaka brana nebo ne? Prece bych to musela vedet, ne? Dohodli jsme se, ze se na neho muzme obratit pozdeji a on pak muze provest ten obrad, kdy to snad zjisti. Ted budem hledat jeste jinou cestu. Tu masku. akorat zaciname mit cimdal vesi podezreni, ze Carlotta tu branu zavrit nechce…

Trosku spime na zemi v tom kruhu, rano se Giovanni odplazil do sveho cerneho auta.

V dome je klid. Ale na jak dlouho?

Když se konečně rozednilo a pan upír konečně zmizel, mohli jsme jít na chvíli spát. Teda někteří. Mně to spaní moc nešlo. Pořád jsem se budila, pořád mě hryzalo, že je den, je světlo, venku nejsou lovci, takže přece můžeme něco dělat. Ale ostatní asi spát potřebovali…

Kolem poledne jsme pomalu začali vstávat. Udělala jsem čaj, Dante učil Flavia čurat do zachodu, Soňa šla koupit nějaké jídlo. Jídlo! No, už ani nevím, kdy naposledy jsme jedli. Chvíli jsme si hráli s Flaviem a pak nastal čas, kdy jsme chtěli začít něco řešit. Nějak pokračovat. Jenže jak?

Dante vyrukoval s tím dopisem, co jsme našli na plese. Celé by to mohlo nějak souviset, píše se tam o bíle masce. Ale kdo je madam Zsa-zsa? A co to má celé znamenat? Skoro jsme se pohádali, komu to řeknem. Manfréd je hodnej kluk, jak by řekl Dante, jenže není moc chytrej. A Amotj sice chytrej je, jenze je zlej. Já si nemyslím, že by byl až tak zlej, ale má nůž, to je to. Tak jsme ho nakonec neukázali nikomu. Až večer,ale nikdo z toho nebyl chytřejší.

Ten divňák na trhu, teda v hospodě v kostele nám říkal, že se máme ptát mrtvých. Taky říkal, že brány někdo otevřel před čtyřmi dny. Říkal to v pátek, takže to vychází na pondělí. Na pondělí! Ne neděli, kdy jsem si nasadila masku. Ale na pondělí, kdy Charlotta udělala nějaký ten rituál s mými slzami, krví a srdcem. Takže brány otevřela ona! Ale proč? A proč by ještě potřebovala tu masku??? No, jedna věc tam nesedí, a to ta, že první rytíř hraběte Nathaniela zemřel v noci z neděle na pondělí. Potom, co jsem si nasadila tu masku. A ty lovce jsem viděla taky už tu noc. Ale jenom ve snu… Bílá maska varuje před příchodem zapovězených. Ledaže by to znamenalo, že kdyzž se objeví bílá maska, přijdou zapovězení. A Charlotta tu masku chce. Že by chtěla vládnout mrtvým? A kdo má masku, ten vládne mrtvým? Že by uměla otevřít brány, ale ti mrtví ji neposlouchají. A potřebuje tu masku, aby je ovládla. A když jí tu masku nepřinesem, nebude je moct ovládnout a brány se zase zavřou… nebo nezavřou. A když jo a ona udělá ten rituál, o kterým tvrdí, že zavírá brány, ale ve skutečnosti to může být úplně nějco jiného, co já potom? Třeba stejně zemřu?

Jediná informace, kterou víme skoro jistě je ta, že Charlotta nam lhala a nechce udělat to, co říká, že udělá. Ale máme teda tu masku hledat nebo ne? Potřebuje ty moje slzy a krev a srdce k tomu, aby otevřela nebo zavřela brány nebo proto, aby mě mohla na dálku zabít?

Rozhodli jsme se, že musíme najít nějakou jezinku. Ty vždycky ví víc. Amoth se svěřil, že o jedné by věděl, prý je to nějaká přítelkyně Muazíz. Šli jsme za ním, trvalo to děsně dlouho, než to našel. Prý nějaké starožitnictví. Prdlačky, normální barák. Řekla bych, že nás pěkně tahá za nos. Ale co jinýho nám zbývá než mu věřit. Normální dveře, normální byt, nic zajímavýho. Ani jsem neměla chuť dívat se dovnitř, stejně bysme tam nic nenašli. Ale Amoth s Manfrédem asi něco našli… A Dante našel pavouka, kterej odtam vyběhl a někam si to namířil. Chytnul ho. A když jsme ho chtěli pustit na zem, aby nás dovedl tam, kam měl namířeno, byl mrtvej…

Už bylo odpoledne, tak jsme šli zpátky. Moc jsme toho dneska teda nestihli. Amoth a Dante šli ještě do kostela, kde se nechávají vzkazy pro Charlottu. Nevím, proč bysme se s ní měli bavit. Jestli ona je ta zlá, tak nám bude leda lhát, pokud se s námi vůbec bude bavit. My s Manfrédem jsme šli domů, ale ještě jsme se zastavili v domě, kde bydlí ta stará mrtvá paní, co si nepamatuju, jak se jmenuje. Máme se prý ptát mrtvých, ona sice věděla spoustu věcí, ale nic o tom, co bychom my potřebovali vědět. Ta malá holka se jmenovala Silvie. A volá o pomoc, protože je mrtvá. Nikomu se prý nebude líbit, až bude mrtvej, tak mrtvej jako oni, že tu bude muset zůstat. Ale jak bysme jí mohli pomoct, aby mohla jít tam, kam patří.. Leda že musíme zapomenout. Ale to přece nejsme my, proč oni tu zůstávají… I Flavio mluvil o té panence. Prý se mu o ní zdálo. Že mluvila. Říkala mu, že se rodiče pořád hádají, že chce umřít. Tak umřela, ale asi jí to moc nepomohlo… A taky říkala, že Rafaelo Gaspucci je ten starý pán, bydlel tam s manželkou, dvěma syny, jeden z nich měl manželku a dceru. Takže jich bylo šest. Nás je taky šest. Jestli panenka je teď Flaviova, tak přemýšlím, co čeká na Soňu.

Když jsme se vrátili zpátky, Soňa s Flaviem tancovali nahatí v garáži a pouštěli si k tomu starý gramofon. Našli tam spoustu krásných věcí. Ale nějak nemám úplně náladu si s nima hrát. Já bych mohla Flaviovi vyrobit takový hračky, který jsou tam u nich zakázaný… Pak taky umývali koupelny, protože ji upaplali od vazelíny a asi je to docela bavilo, házet po sobě houbou a tak. Danteho to taky chytlo. Jenom já tu teď jsem za suchara. No jo, ale oni nemají za týden umřít! Další den a pořád nic nevím. Polovina času už je pryč a nejsme o nic blíž než předtím.

Zítra se musíme jít podívat do dílny a za Rodrigem Nathanielem. Ale nedělám si nějaký iluze, že bysme ho našli. Když zmizeli všichni z divadla, pak prý i Danteho strejda z kina, no, uvidíme. Jestli to taky nemá na svědomí Carlotta…

Tak že by zmizení všech skřítků z divadla měla na svědomí Carlotta, tak to jsem byla pěkně vedle. Ráno, když jsme šli koupit nějaké jídlo, jsme totiž potkali nějakého elfa, a ten nám řekl, že odešli na Rub. Mysleli jsme, že by nám mohl pomoct s Flaviem, jako odvést ho domů, na Rub. Ale zase teď jsem si říkala, že asi ne, protože jemu se zdají sny. Ráno, než se probudil, cosi mumlal ze spaní, jako kdyby měl rande nebo co. Pak tvrdil, že se bavil se Silvií, tou holkou zvrchu. A že je nešťastná a chce pomoct. A Flavio se rozhodl, že jí pomůže a Dante se na to hned chytil, že jako správný rytíř musí mít prapor a družinu…

Ale k tomu elfovi. Nikdy předtím jsem ho tu nevidela. Říkal, že má nějaký úkol a ten musí splnit a taky říkal, že je to rytíř z domu Liam. A poradil nám, kudy se dostat na Rub. Veřejná cesta je totiz ve sklárnách tím strojem. Jenže jenom ve 13 hodin. A evidentně znal Giovanniho, nebo aspoň to jméno. Chtěl na nás zkoušet nějaký trik, ale slušně a velice hloupě se napřed zeptal, tak jsme mu to nedovolili.

Vrátili jsme se úplně promoklí. Od rána totiž pršelo a celej den to nebylo lepší. Všichni se vrhli na jídlo, co jsme donesli. Dante se šel ohřát do sprchy. Byl tam děsně dlouho a s někým si tam povídal. Tak jsem na něho zaklepala, s kým že si tam povídá, a on me seřval, že kvůli mě zmizela. Teda, seřval, neseřval, to bych mu křivdila. Ale já teď nějak nemám náladu na jeho srandičky… Prý se mu v páře, co zůstala na zrcadle, objevila Silvie a něco mu říkala. Ale lekla se mě a pak už se neobjevila, ani když jsme udělali další páru. A pak Dantemu vypadla do te horke vody ta jeho lahvička. Asi ju měl špatně zavřenou nebo co, ale když to vyteklo do té horké vody, začalo se to vypařovat a děsně smrdět. Hned ji teda vytáhl a zavřel, ale stejně mě začalo být blbě. Pěkně blbě. To musí být pěkný svinstvo. Málem mě tím otrávil!!! Měl by si na ni dávat bacha. Nebo já bych si na to měla dávat bacha…

Ostatní se hned přihrnuli do koupelny a co že mi je, a jestli jsem v pořádku. No teď už se Silvie neobjeví určitě… Chtěla jsem se akorát vysprchovat a trochu se ohřát. Pořád nechtěli vypadnout z koupelny, tak jsem si říkala, jestli zabere, když se začnu vyslíkat. Zabralo. Dante byl rudej až za ušima :o) A to jsem došla jenom k tilku a sundanejm ksandam. Snad si nemyslel, že bych pokračovala dál, dokud všichni neodejdou… A pak jsem ještě našla vzkaz napsanej na jednom tom zlatým ubrousku, co měly být pro Flavia na prapor. Já vím, Dante, že se budeš snažit a že uděláš všechno. (Opravdu všechno? Co to znamená všechno? A kde je hranice, co bys už neudělal? A kde je hranice, kde já bych už nechtěla, abys to pro mě dělal?) Jenže já taky vím, že jsou věci, který udělat nedokážeš nebo nemůžeš. A já neumím být tak veselá jako ty, zvlášť když už mám jenom sedm dní. Aspoň že ty umíš být. Tak buď veselej i za mě, jo?

Manfred s Amothem znovu zkoušeli něco najít v patře. Amoth šel venkem, po okapu, a Manfréd po schodech. Kupodivu se mu ani nepodařilo zhasnout plamen v krbu. Dlouho se nic nedělo… A pak se ozvalo zaklepání na dveře ze schodů. To nebyl ani Manfréd ani Amoth. Ti by neklepali. Vzala jsem si zrcátko, přece ti duchové byli vidět v zrcátku, a na chviličku pootevřela dveře, jenom tak, abych nezhasla plamen. Nic jsem neviděla, tak jsem ty dveře zase zabouchla. Pak se to klepání ozývalo ještě. Ale co kdyby to byli zase všichni a udělali tady dole to, co minule? No a pak přišel zvenku Amoth a říkal něco o nějaké další místnosti, kterou předtím nenašel, a o té panence, že by ji měl tam přinést. A pak se přihnal Manfréd a zhasnul plamen. Měl s zádech zapíchanou spoustu věcí, ajko by je po něm házeli ti duchové. Soňa mu je začala vytahovat a Flavio začal křičet, že tu jehlici ne, že ta je zlá, ať se jí nedotýká. Jenže ona si ji vzala a pak spadla na zem, normálně omdlela. Já jsem si už předtím všimla, že tím zrcátkem nejsou vidět jenom ti duchové, ale ještě něco jinýho. Jakési stíny. Za Amothem, za Dantem, Za Flaviem, jenom Soňa a já jsme žádné neměly. Pokud by ta jehlice opravdu byla další z Těch Věcí, měla by teď Soňa mít taky stín. A taky že jo! Poslední, na koho jsem se nedívala, byl Manfréd. Taky. Stín a v batohu ten jeho provaz a v něm zamotaná… moje…moje? MOJE pistole! A pak znovu ta ostrá bolest v hlavě, snad jsem i slyšela ten výstřel, něco mě shodilo na zem a tma.

Když jsem se probrala, byl u mě Manfréd a strašně starostlivě se ptal, co mi je a přitom měl pořád v batohu na zádech tu pistoli, zamotanou do toho svýho provazu! Hlava mě ještě bolela, ale skoro jsem se na něho vrhla, že chci tu pistoli. Ale pak jsem si vzpomněla. Ne. Nechci ji. Nechci žádnou z Těch Věcí. Teď už je mají všichni. Všichni tvrdí, jak moc mi chtějí pomoct, a přitom by mě každý z nich mohl zabít. Co by se stalo, kdyby mě někdo zabil Tou Věcí? Nebo kdyby třeba Amoth zabil Manfréda? Taky by se z nás stali duchové, co musí zůstat tady? Ne, nechci. NECHCI NECHCI NECHCI. Vždycky můžu utéct. Nikdo z nich mě nemůže zabít, když uteču. To jenom já můžu na dálku. Já mám pistoli, kterou se jim můžu ubránit. A když budu potřebovat, prostě si ji vezmu. Ale teď nechci!

Jenže pak jsem v tom zrcátku uviděla, že tam s náma v té místnosti jsou ještě ti duchové. Ne všichni, jen ta babička a ještě jeden. Když jsem šla k Soni, něco mě odhodilo úplně na zeď kamsi ke krbu. A Soňa se zvedla a začala mluvit jako ta babka. Ne, jako ta mladší. To je jedno. Šla k Amothovi a říkala, že máme vypadnout z toho domu a napřahovala k němu tu jehlici. Amoth jí tu jehlici chtěl sebrat. Bylo to všechno strašně rychlý, Amoth vytáhl ten nůž a normálně Soňu bodnul. Ona se otočila a spadla na zem a pak už to zase jako byla ona, jenže strašně krvácela a Amoth se chvíli vyděšeně díval a pak utekl ven. Trošku jsme Soňu ovázali, jenže to nepomůže a budem muset k doktorovi. Ale hlavně, prvně musíme zase rozfoukat plamen, nebo tady ti duchové budou pořád.

Zavezli jsme Soňu taxíkem k harrymu do baru. Jako obvykle byl desne nerudnej, ale pak ji zašil a ještě nám dal napít. Dokonce i mě. Tvrdil něco o tom, že stejně už nikdy nebudu dítě, tak že si klidně můžu dát něco tvrdšího… stejně to nebylo dobrý. Zdá se, že Harry si z mrtvých vůbec nedělá hlavu…

Pak jsme se stavili ještě v dílně. Teda měli jsme tam sraz s Dantem a Amothem, kteří jeli loďkou. Šla jsem se hlavně podívat, jestli tam jsou, jestli taky nezmizeli. Byli tam, všichni. Bylo to, jako bych se vracela domů. Ale někdy nedávno jsem už zažila podobnej pocit, ne stejnej, ale podobnej. Žádné boužlivé přivítání, jen tiché, soucitné pohledy. Oni už nevěří tomu, že tu masku najdu. Řekla jsem jim o tom, co si myslíme, že Carlotta tu masku potřebuje an něco jiného, že ty brány otevřela až ona v pondělí, ne já v neděli. Ale moc mi to nevěřili. Ani mi nechtěli říct, co dělají. Koral mi to pak řekla. Snaží se nějak přijít na to, jak zavřít brány, když se to nepovede mně. Bylo to smutný. Jako by se se mnou loučili a věděli, že mně už nikdy neuvidí. Ještě že venku tak pršelo. Nebylo vidět, že jsem brečela, když jsem se vrátila k loďce.

Měli bysme se opravdu stavit za Rodrigem Nathanielem a zeptat se ho, jak opravdu zemřel ten jeho rytíř.

A pak jsem jenom zaslechla, že Soňa se baví s Flaviem o tom, co se mu zdálo, a z toho kluka jenom tak vypadlo, že bílou masku má ten chlap, otec Silvie. Takže ta maska byla celou dobu v tom domě, kde taky jinde by mohla být, když ji tam Amoth donesl. Akorát jak ji od něho dostat….

Tak jsme se vrátili, zatopili si aji obyčejným ohněm a …. A? … A čekáme na smrt…

Po nějaké chvíli se vrátili i Dante s Amothem, kteří se šli podívat do kostela, jestli jim Carlotta odpověděla na jejich dopis. Říkali, že za chvíli si pro ně přijede převozník, a že kdo jako tam s nimi pojede. Nakonec jsme se dohodli, že pojede ještě Soňa. Mně se za Carlottou opravdu nechtělo a Manfréd mě přece musí hlídat.

Vyrazili do tmy a za chvíli jsme uslyšeli zavytí psa. Kruci! Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, ale pak dorazil Amoth zpátky. Byl udejchanej a vyděšenej. A že prý Dante asi odjel s převozníkem, že přesně neví, a Soňa zůstala venku. Flavio vyběhl ven zachránit Soňu, Manfréd Flavia. A já jsem vevnitř zachraňovala Amotha, kterej měl roztrženou nohu od toho psa. To zranění vůbec nevypadalo chiméricky. Ale pochybuju, že někdo z normálních lidí by toho psa viděl. Prvni pomoc moc nezvládám, to ne. Ale jestli to Amoth přežije, budu o sobě tvrdit, že jsem odborník na tržné rány. Řezné rány už mám natrénovaný od Manfréda. Pravda, režná nit a kořalka asi nepatří mezi doporučené vybavení, ale pořád asi lepší než zašívat to drátem. Ani nevím, za jak dlouho dorazili zpátky, všichni tři, Soňa, Manfréd a Flavio. Dante nikde, ale nikdo si z toho nic nedělal, asi věřili, že odplul s převozníkem. Jenže když Amoth ani Soňa žádného neviděli?

Dante dorazil asi za hodinu. Docela se mi ulevilo. Byl za Carlottou, a byl tam prý i ten elf, co jsme ho potkali dneska ráno. A je to Carlottin rytíř. Prý Carlotta říkala, že Giovanni jsou špatní a že oni sami prý chtějí, aby se brány nezavřely a že já prý mám největší naději získat tu masku, protože jsem na ni nějak napojená. Tak já nevím. Giovanni je opravdu upír. Ale vypadal tak… no.. důvěryhodně? Až moc důvěryhodně. Vypadal, jako kdyby chtěl, aby vypadal důvěryhodně. Jenže mám teda věřit Carlottě? Musím za hrabětem Nathanielem. Ten mi to pomůže vyřešit. Třeba.

V noci se už nic zvláštního nestalo. Naštěstí. Akorát se pak Flavio ráno prokecl, že vůbec nespal, protože se bojí usnout, že Silvii rodiče bijí za to, že ztratila panenku. Ale ona je prý ráda, že tu panenku má on. Jo a Dante říkal, že Silvie prý dřív byla jednou z nás. Ale jak to, že je teď tady jako duch. Vždyť by se přece měla narodit znovu? Jenže asi to nejde, když musí být tady. Možná bysme jí měli pomoct tak, aby se mohla znovu narodit. Jenže jak?

Ráno jsme se dohodli, že půjdem znovu nahoru. Já protože potřebuju tu masku a Manfréd, protože mě musí chránit a taky protože musí být u všeho. Ale na schodech mě zarazil, že nejdeme nahoru, ale dolů, do sklepa, protože prý ten stařík je nějak rozumnější než ostatní. No, nevim. Došli jsme tam, Manfréd se s ním nějak bavil a… pak si pamatuju až že jsme byli zpátky, hrozně mě bolela hlava, jako by mně ju někdo prostřelil a taky krk, jako by mě někdo škrtil. Manfréd??? A zhasnul nám plamen. Zase. Zase jsme foukali…

Druhý pokus, Manfréd s Dantem. Ale pokud já mám tu masku nějak získat, proč tam chodí oni? A chce mně Manfréd opravdu pomoct? V batohu má moji pistoli, chce ji vyměnit za tu masku, ale kdoví za co ji opravdu chce vyměnit. Já tu pistoli nechci, ale proč ji má mít zrovna on? No, tak jsem tam po chvíli šla za nimi. Stila jsem prohledat tři pokoje a nevšimli si mně. Ale nic jsem nenašla. Pak sjem se schovala pod postel, když přišli do toho pokoje, kde jsem zrovna byla, a zároveň s nima přišli duchové. Achjo. Vylezla jsem, protože Manfréd se s nima vůbec neumí bavit. Dante utekl dolů. No, ale se mnou se asi taky nechtěli bavit… nevím, nějak si to nepamatuju.

Zase bolest v hlavě, zase jsem se probudila dole v obýváku. Vlastně mě probudil Flavio, když na mě chrstnul kyblík vody. Všichni se ptají, co se děje, co se stalo, ale já nic nevím… Naštěstí pak Dante mění téma, když ukazuje ostatním nějaký polštářek, který tam nahoře našel. Prý ho nějak zaujal, a tak ho vzal dolů. Nevěřím tomu, že je to normální polštářek. Jak by ho mohl jen tak zaujmout? Amoth prohlásil, že to bude nějaká další věc jako nůž, provaz, jehlice tak. Když řekl, že by mohl patřit Silvii, Flavio ožil a hrozně ho chtěl. A to jsme zase nechtěli my. Chytla jsem Flavia, aby se toho nedotýkal. Až pak jsem si všimla, že mi z ruky teče krev, že ji mám docela hodně pořezanou. To se mi muselo stát někdy nahoře…? Tak jsem se připojila k majitelům krvavých fleků na zemi. Už tam není jenom Dante a Flavio.

Jenže kde je Manfréd? Nějak jsme si nevšimli, že se Manfréd nevrátil. Chvíli jsme se dohadovali, jestli tam pro něho půjdem nebo ne, pak jsme se dohodli, že za půl hodiny a půl hodiny uběhlo, než jsme se dohodli, kdo tam půjde. Amoth nemůže. Já prý nesmím. Dante nechce. Flavio nesmí. Takže Soňa. A aby nešla úplně sama, Dante šel s ní.

Dvakrát bouchly dveře a my jsme jenom čekali, co se bude dít. Chvíli nic. Pak se ozval výstřel. A po chvíli Sonin výkřik. Amoth otevřel dveře… a zhasnul plamen. „Manfréde NEEEE“ nebo něco takovýho křičela. To chce zbraň. Zaběhla jsem do garáže pro něco těžkýho. Hever. Amotha to napadlo ve chvíli, když už jsem se vracela. Vyběhla jsem na schody a tam jsem uviděla Manfréda, jak stojí nahoře nad schodama, v ruce drží ten svůj provaz, na něm uvázanou smyčku a tu smyčku má Dante kolem krku. On ho chtěl zabít! Vrazila jsem mu ten hever do břicha a jak se ohnul tak jsem ho ještě praštila po hlavě a pak ještě jednou. Dante se skutálel ze schodů. Sundali jsme mu ten špagát z krku. Pak si ještě pamatuju, že se Amoth ptal, co je s Manfrédem. Řekla jsem, že nic, a pak… pak jsem najednou měla v ruce pistoli, ale bylo to jako bych to nebyla já. Jako bych se dívala ne někoho jinýho. Něco jsem řekla nějakým cizím hlasem a pak jsem na něho namířila a vystřelila. Bylo to tak jednoduchý. Prostě namířit a stisknout. Žádná bolest, žádná těžká tvrdá věc. Jenom zamířit a vystřelit. A on se jenom nechápavě podíval a beze slova se svalil na zem. Vůbec to nebylo tak těžký, jak jsme si představovala. Nechtěla jsem tu pistoli. Bála jsem se, že někoho zastřelím. Ale…tohle bylo něco jiného. To byla moc. Takhle mi nikdy neublíží. Vždycky budu rychlejší než ten jeho nůž.

A pak tam byl ještě ten kluk. Byl zmatenej a vůbec netušil, o co jde. Nechápavě se díval na moje nové tělo a v očích měl STRACH. On se mě bál. Usmál jsem se. Pak jsem zamířil, tak jako už několikrát, a… a jako by někdo křičel NEEEEE! Ta holka. Měla být pryč. To tělo bylo moje! Chtěl jsem to skončit, vystřelit, aby se na mě tak nedíval… ale nešlo to…

NE! Danteho ne. To bych přece nikdy… Ale vždyť jsem to málem udělala! Schovala jsem pistoli.

Dante vypadal hrozně banálně. Nic si nepamatoval. Já jsem ho zabila??? Ne, snad ne… Ale ted odsud musíme dostat Amotha a Manfréda. Manfréd! Zvrchu se ozvalo zasípání. Přesně to, kterým dýchal ten dědek ve sklepě, ale hlasitější. Takhle dýchal Manfréd, když držel Danteho. Vyběhla jsem nahoru a napřáhla se heverem. Na chodbě za Manfrédem dřepěla Silvie. Teď mě napadá, jaktože jsem ji viděla bez zrcátka? Stačial ještě vykřiknout „Ne!“, ale už to nešlo zabrzdit. Ten hever byl docela těžkej… Manfréd dostal další ránu a Silvie s výkřikem utekla. Nebo se rozplynula, nevím. Kruci! Zase jsem to pokazila. Ale co jsem měla dělat?

Vysvětlila jsem Dantemu, co musíme udělat… on mě ani nepoznal! Odnesli jsme společně Amotha a pak Manfréda dovnitř a zavřeli dveře. A v pokoji všude hořely plamínky. Bylo tam teplo. Ne jako když zhasne Plamen. A v krbu hořel Plamen. A Flavio ležel na zemi uprostřed toho všeho a nehýbal se. A já jsem tam stála a Manfréd jenom ležel a nehýbal se a Amoth taky a Dante se zmateně rozhlížel a nic nechápal. A za všechno jsem mohla já.

Vůbec jsem nevěděla, že brečím. Jenom jsem se snažila nějak rozumně ošetřit Manfréda, Soňa mi přitom pomáhala a snažila se zjistit, co se stalo, ale já jsem jí to nemohla říct, nebo nechtěla, prostě to nešlo, nemohla jsem na to myslet. Snad se z toho dostane, měli bysme ho odvézt zase k Harrymu, ten z nás bude mít zase radost, co Amoth, popraskaly mu stehy, co s tím, znovu zašít? já nevím, já to neumím, aspoň mašličky ať to tolik nekrvácí, z toho se dostane, to bude dobrý, jak dlouho bude trvat než se probudí, co je s Flaviem, asi spí a Dante už si vzpomíná, co teď? nemůžu se přece zastavit a začít přemýšlet, měla bych si umýt ruce od krve Manfrédovy nebo Amothovy nebo je to moje krev, hrabě Nathaniel, aha hrabě Nathaniel, měla bych tam zajet. Zpomal, Fran, zpomal. Hrabě Nathaniel. Chtěla ses ho na něco zeptat. Na co? To si vzpomeneš cestou, teď hlavně rychle vypadni, ať se nemusíš dívat na tu krev, a doufej, že než se vrátíš, tak to někdo uklidí. Ne, Dante, děkuju, ale opravdu pojedu sama…

Bylo mi jedno, že jsem od krve, že mám na tvářích slzy, že se na mě lidi dívají. Ať se podívají, no a co. Cesta trvala přesně tak dlouho, jak měla trvat, abych se trochu uklidnila. Soustředit se na cíl. To je ono. Maska. Až pak svědomí a všechno ostatní. V domě hraběte Nathaniela jsem byla jednou. Tehdy jsme šli širokými vraty, teď ale byly zavřené. Vedle sice byly normální dveře se zvonkem, ale kdo měl tušit, že ten zvonek funguje a že mě nikdo nevyhodí s tím, že tady žádnej hrabě nebyslí a ať si nedělám legraci. Tak jsem otevřela ty velký vrata a za nima stál býk. A chtěl se honit. Jenže já jsem nechtěla. Ale on chtěl. Skončilo to roztrhanýma kalhotama a nějakýma šrámama na zadku, ale ani jsem to nevnímala, hlavně, že jsme se dostala dovnitř a že pan hrabě se mnou chce mluvit. Přišel skoro hned. Skoro nic jsem se nedozvěděla, ale… ale bylo to příjemný. Aspoň někdo, kdo věří, že se ta maska najde. Aspoň někdo, kdo mě předem neodepsal. Hlavní otázka byla, jak je možný, že brány se údajně otevřely až o den později, podle toho jeziňáka z kostela. Nevím. Pan první rytíř prý zemřel na sečnou ránu. To by klidně mohl být ten chlap se psem. A Carlottě prý věří. Prý má dobré srdce. No, to bych asi jako dogma nebrala, ale dobře, nebudu tuhle možnost hned vylučovat, musím počítat s oběma variantama. A masku od těch mrtvých by prý mohl získat někdo z domu Eiluned. A to je Carlotta. Tak mi asi nezbývá nic jinýho, než se za ní vydat taky. Jenže co jí řeknu, to opravdu nevím…

Než jsem odešla, musela jsme ještě vyřešit ožehavou záležitost s tím červeným býkem. Jmenuje se …..??? a je to lord (tzn. baron, co?). A kdo vstoupí do kolbiště, jako by ho vyzval na souboj. I kdyby nechtěl nebo o tom nevěděl. Tak jsem mu musela vysvětlit, že teď opravdu ne, že až se vyřeší ta záležitost s maskou a mrtvýma. No a pokud se nevyřeší, tak to snad pochopí, že se nedostavím…

Ještě za světla jsem dorazila do kostela v Castellu, kde se Carlottě nechávají vzkazy. Nad krabičkou, do které se dávají vzkazy, visel na křížku ukřižovaný chimérický holub. Byl přitlučený železnýma hřebíkama, přesně tak studenýma, jako byl studenej ten článek řetězu, co jsem ho našla před… minulý pondělí… zdá se mně, že to muselo být už strašně dávno. Chtěla jsem se zeptat, kdo je tam přitloukl, ale nešlo to. Jako by to kouzlo bylo slabý, nebo jako bych to neuměla, ale mluvit s hřebíkem je přece strašně jednoduchý. Prostě to nešlo… Tak jsem si ty hřebíky schovala, třeba se jich Carlotta bude umět zeptat. Sesmolila jsem dopis, hodila do krabičky, zapálila svíčku (ani nevím, proč, snad pro štěstí) a utíkala domů. Už se začínalo stmívat, tak byl nejvyšší čas. Myslím, že jestli tohle dobře dopadne, tak nějakou dobu nebudu mít problém s tím, být do tmy doma. I když už to po mně máma ani nechce. Ještě jsem pohřbila toho mrtvýho holuba.

V domě to vypadalo pořád stejně. Vyděšený a zmatený ticho, Manfréd v bezvědomí, Flavio snad spící, Dante a Soňa mlčící. Akorát Amoth byl pryč. Ani jsem se nechtěla ptát, kam šel, ani se mi nechtělo odpovídat, co jsem se dozvěděla. Znovu jsem Manfrédovi nalila na hlavu trošku desinfekce a to ho probralo. Asi ho pěkně bolí hlava. Ach jo. A hned nás seřval. Že jsme tam neměli co dělat a že tam byl jako zástava či co, a že měl proběhnout nějaký obchod. Jenže když on nám nic z toho předtím neřekl, tak jak jsme to měli vědět… A taky teda říkal, co se stalo, když jsem byla nahoře nebo ve sklepě já a pak jsem se probudila s toušílenou bolestí hlavy. To prý nějaký ten duch si půjčil moje tělo. Stejně, jako si teď ten děda ze sklepa půjčil Manfrédovo. A nedá se tomu nijak zabránit…

Někdy hodně pozdě v noci nebo hodně brzo ráno sa ozvalo zabušení na dveře. Šla jsem se podívat. Za dveřma stál Amoth. V cizím oblečení, umytej a s berlama. Nad hlavou mu svítilo modrý světlo. Napřed sjem se lekla, co to je, ale byl to on. Hdyž se ozvalo zavytí psa, málem vyrazil dveře, jak moc se mu chtělo dovnitř…

Zvláštní ráno. Jakoby už nechtělo pršet, ale mlha se furt válí kolem. Flavio je pořád mimo, Manfréd se neprobouzí a Dante mlčí. Soňa taky. Amoth má chytrý řeči. Byl v nemocnici, má pořádně sešitou nohu a prý potkal Muazíz. Teda, přišla za ním na návštěvu a podle všeho ho znovu probudila do jeho skřítčího bytí. A prý mu taky pěkně vynadala do debilů a tak, tuhle pasář Amoth zvlášť rozvedl. A pak prý říkala něco o tom, že bílá maska je sice bílá maska, ale kdesi, kam se dostaneme nějakým zrcadlem, je železná maska a ta je mnohem důležitější a tam že máme jít. Že máme pomoct Silvii. Ale jak, to už nám neřekl. To víme, vždyť to psala i v tom dopise, co přinesl pavouk. Kruci! Já chci jenom najít bílou masku a donést ji Carlottě. Jestli chce pomoct Silvii, tak ať přijde sama a pomůže jí, když je tak chytrá! A k čemu nám asi tak bude železná maska, když nebudem mít tu bílou???

Pak mně už ta debata přišla, že se motá pořád dokola, tak jsem vypadla do kostela, podívat se, jestli tam náhodou není odpověď, nebyla, jenom tam byl nějaký bílý papír, nic na něm a ani nic nevěděl. Kdoví, kdo ho tam dal… Jo a taky jsem jim přinesla snídani, nikdo si toho ani nevšiml.

Pak se probudil i Manfréd, všechny chtěl vyhodit z pokoje a byl děsně nepříjemnej. No, přiznávám, já bych asi taky byla. Tak jsem ho vzala k Harrymu, třeba mu pomůže. Pomohl. Jako obvykle napřed nadával a nechtěl se s náma bavit, ale pak mu tu hlavu sešil a ještě nějak vyléčil a ani za to nechtěl čokoládu, jenom ať mu prý přineseme novou židli. Ani nevěřil, že mu ji fakt doneseme. Ale jo, hned v pondělí půjdu hledat židli.

Po cestě zpátky jsme se stavili v divadle, abysme zjistili, že nás klepadlo pořád nepustí dovnitř a Tina tam pořád není, pak u Giordana a ještě v kině. Nikdo nic neví

Kolem poledne jsem znovu šla do kostela, ale pořád tam žádnej vzkaz nebyl. Vrátila jsem ten bílej papírek, kde byl, třeba ho tam někdo dal schválně a… a potkala jsem trolla. Teda, byl to troll, to jo. Ale takovej… děsivej. To on včera přitloukl na kříž toho holuba a byl trošku naštvanej, že mu ho někdo sundal a věděl, že jsem to byla já a teď měl dalšího, tak jsem mu s ním musela pomoct. Prý poštovní holub pro Carlottu. Brrr. Hlavně, že pak odešel pryč.

Probudili jsme Flavia!!! Ty plamínky, co tam hořely, když jsme ho dali blíž k nim, tak ony zhasly a Flaviovi bylo líp. Tak jsem ho potahala po celé místnosti, až zhasly skoro všechny plamínky a on se probudil. Že prý to vykouzlil on, a že byl potom mrtvej, ale zahnal odtam ty duchy, když nám zhasnul plamen. A že ve snu mluvil s Muazíz, která vypadala jako Satyrka, a že prý mu řekla, že za zrcadlem najde svýho bráchu. Divný, protože podle toho, co říkal Amoth, se tím zrcadlem dostaneme jinam, než na Ten Rub… Zvláštní, jezinka vypadá jako satyrka, Carlotta taky vypadá chvíli jako jezinka, chvíli jako sidhe… A taky Flavio Muazíz nevěří, protože prý lže.

Po dlouhým dohadování jsme se shodli na tom, že Soňa půjde nahoru zjistit, jestli to zrcadlo, co našel Dante, je To zrcadlo a pak kdyžtak všichni půjdem a vlezem tam. Nebylo to ono. Ale potkala se tam zase s babou jagou, co chtěla zpátky tu jehlici, tak jí slíbila panenku a baba slíbila, že jí ukáže to zrcadlo. Jenže jak jí věřit, když my jsme jí už slíbili tolik věcí a nic jsme nesplnili?… A taky že prý to je naposledy, co někoho pouští dolů živýho. Tak zrovna tohle bych radši věřila. Znamená to, že nahoru musíme jít všichni naráz a projít tím zrcadlem a pokud možno už se nevracet…? Nebo tam nechodit vůbec, no to ne, protože potřebuju tu masku, nebo nějak zařídit, abysme se tam potkali pokud možno s někým jiným, jenže s kým? Když Manfréd uzavíral ten obchod, tak prý tam měl být do večera, protože večer přijde ten, co má tu masku, ať už je to Silviin strýc nebo otec. Tak co kdybysme tam šli až večer a stihli to všechno naráz. Stejně nemáme jinou možnost, když nás ta baba nechce pustit dolů živé.

A kromě toho by tam po nás už nikdo nemusel střílet, protože revolver mám u sebe já…

Flavio si podřezal žíly. Nevím teď přesně, jestli to bylo než šla Soňa nahoru, nebo až potom, ale ono je to vlastně jedno. Chtěl mluvit se Silvií, tak šel do koupelny, pustil sprchu a myslel si, že se mu objeví v zrcadle. Ale asi se mu objevila babička nebo co a pry mu poradila tohle. Ta baba nás chce všechny mít mrtvé a snaží se o to všema možnýma způsobama. A chudák Flavio jí naletěl.

Zase jsme strávili fůru času dohadováním se, co budem dělat a kdo to bude dělat. Flavio mezitím spal a ze sna si broukal nějakou básničku či co. Znělo to asi takhle, nebylo mu ale moc dobře rozumnět: …hm… Mám to v poznámkách ze hry ale doma…. To by mě zajímalo, kde na to přišel?

Tak jsme se nakonec nahoru přece jenom nahrnuli všichni, no, nakonec se ukázalo, že je to zbytečný, protože Flavio měl jako vždy pravdu. Proč se ostatní ještě nenaučili ho poslouchat? On vždycky ví něco víc než my. Akorát prostě neví, že to ví a je potřeba se ho správně zeptat. Ale Manfréd že ne, že zrcadlo je určitě na půdě. Ach jo, on je tak velkej, že mu prostě některý věci trvají tak dlouho… hlavně přemýšlení. No ale nahrnuli jsme se nahoru, po menších problémech jsme se dokonce dostali do toho pokoje, kde Soňa potkala toho pána, kterýho jsme teď hledali, jak z ní vypadlo asi hodinu poté, co jsem se na to ptala. Jednu informaci, která stála za to, totiž Manfréd včera dolů přinesk. A to, že pán, který má masku, přijde večer. A jak nakonec vyšlo najevo, Soňa ho tam taky potkala večer. Napřed jsme ho neviděli, ale Manfréd měl petrolejku, poslední funkční zrcátko, a tam jsme ho viděli. A nechtěl nám ani ublížit, ani nás zabít, aspoň ne hned. Chtěl, abysme pomohli Silvii. A za to nám pak, světe zboř se, dá tu masku!!! Takže není nic jednoduššího, než najít zrcadlo, projít jim na druhou stranu do světa mrtvých, dostat se nějak na ostrov Guidecco, tam najít studnu a hodit do ní panenku. Zničit ji tak. Ona už se nevrátí a Silvie bude volná a bude se moct znovu narodit. Pohoda… Hahaha. A taky nám řekl, že zrcadlo opravdu není na půdě, nevím, jak tam mohl Manfréd slyšet, že zrcadlo je na půdě, a tak když jsme nakonec opět po dlouhé hádce opustili pokoj, tak Manfréd musel Amotha vysadit na půdu, aby to tam ještě prohledal. Za dveřma už ovšem stála nastoupená armáda ostatních obyvatel domu, takže náš ústup dolů se neobešel bez menších ztrát na našem zdraví. Já jsem se potkala s dveřma, když je oni otevřeli dost prudce na to, že jsou vlastně nehmotní, Manfréd se potkal se svým špagátem a Amothovýma berlema a stačil ještě zapálit koberec petrolejkou. To zas odnesla moje mikina. Ale až na Amotha se nám podařilo dostat se dolů. Dantemu se dokonce podařilo jít rovnou do sklepa, mě takový štěstí nepotkalo, protože Manfréd přísahal, že mě bude chránit a vyložil si to tak, že mně nedovolí vůbec nic, co by neschválilo o jeho IQ.

Po další několikaminutové výměně názorů jsme tedy vyrazili do sklepa za Dantem. Teda já a Soňa, Manfréd, pokud si to pamatuju správně, šel zase nahoru… Ten sklep je nějakej divnej. Pokaždý, když tam jdu, tak se pak proberu nahoře v pokoji a nepamatuju si, jak jsem se tam dostala. A pokaždé mě pak něco bolí. Já už se tam bojím chodit… Tentokrát jsme se probudila u krbu, držel mě Dante a tak divně se tvářil. Když jsem otevřela oči, tak mě pustil a tvářil se ještě divněji. Nemusel, bylo to docela příjemný… Bolela mě hlava a měla jsme plnej nos, ale ne jako při rýmě, takový nepříjemnější, a nedá se toho zbavit. Prostě je mně už zase blbě. Už se docela těším, až to všechno skončí… Jenže, jak to skončí. Bojím se. Občas bych chtěla, aby to neskončilo vůbec. Už mi zbývají jenom čtyři dny a pořád nic nemám.

Soňa na tom je špatně. Netuším, co se stalo, nevidím její skřítčí já, asi to nějak souvisí s tím, co se stalo mně, ale asi to ani nechci vědět. Všichni se ukládají k spánku, ráno prý moudřejší večera. Ale vždyť Dante našel to zrcadlo, tak proč tam nejdeme? Co když to pak už nestihneme??? Mám chuť nechat všechny usnout, pak vzbudit Flavia a jít tam jenom s ním a s Dantem. Manfréd by mě pak asi zabil, ale možná by to bylo lepší, než když by mě zabila Carlotta. Nechce se mi spát. Dělám Amothovi nový berle, aby mohl chodit s náma, lepší než ty starý, fakt vymakaný. Teda v mezích možností místní garáže. Dohodli jsme se, že někdo musí hlídat Soňu, jestli se třeba neprobudí. Tak Dante hlídá a já dělám berle. A pak…