Hmm, mám asi opravdu trochu děravou paměť, když je co dělat. Všechno mi to tak časem splývá…Ale co si nenapíšu, to nemám, tak to alespoň zkusím.

Začalo to tím, že jsem se dozvěděl, že to děcko, Juan jaksi (nemůžu tomu zmetkovi přijít na jméno, pěkně mě naštval), pořádá v sobotu nějakej ples a že vstupenkou jsou nějaký masky. Řekl jsem si, že tam nesmím chybět. Vydali jsme se s Francescou odpoledne po škole hledat a skutečně, Fren jednu našla na nádraží. Tam jsme taky objevili starý vagón na odstavné koleji. Mluvil. Ale byl to pěkný morous a nepřišel mi až tak zajímavej. A stejně byl zamčenej.

Jedno odpoledne jsme zabloudili Castella, kde nás vyděsilo něco naprosto strašného. Samozřejmě zase tak hrozné to nebylo, jsem přece velký kluk, ale fakt mě to docela vyděsilo. Honil nás totiž utopenec. Asi byl utopenej docela dlouho, protože zvuk těch nohou, které se za námi hnaly neuvěřitelnou rychlostí, slyším čvachtat ještě teď, když si na to vzpomenu. Brr. Tu noc mi to spaní moc nešlo.

Zajímavý to začalo být až ve středu, to jsme s Francescou šli za školu, zase…Teda ona stále tvrdí, že to bylo poprvé, asi si ulehčuje svědomí. Já mám alespoň dost odvahy přiznat si, že na tu školu pěkně kašlu. Jo, v úterý, tuším, jsme zašli do jedné hospody, ale masku nám tam, zdá se, někdo vyfouk před nosem. No tak teda později ve středu jsme zajeli na ostrov S.Michele, že se tam podíváme po masce. Prošli jsme hřbitov i s kostelem, úspěšně zabili celý odpoledne a samozřejmě nic nenašli. Z těch groteskních obličejíčků všude okolo už mi začínala jít trochu hlava kolem.

Ještě jsme to vzali kolem skláren na Muranu, potkali jsme tam Boggana, který tam rybařil a nadával, že neberou. Nechal jsem Fren, aby si s ním povídala (tvářila se opravdu nadšeně) a šel si zaplavat, abych zjistil proč. Prosté: byly to vychytralý potvory, ty ryby. Pak jsme zjistili, že pracuje ve sklárně a dokonce nám nabídnul, že by nás tam vzal a něco nám ukázal. No, teda ne úplně nabídnul, ale když jsem se pěkně zeptal, tak souhlasil. Dokonce nám pak sám nabídnul nocleh. Jenže tenhle týden má noční směny a rodiče Fren nechcou pustit přes noc z domu. Dyť je skoro dospělá, proboha! No a bez ní se mi tam samozřejmě nechce, těšil jsem se, že tam třeba bude příležitost k nějakému…sblížení. Ona je tak úžasná a krásná a šikovná a chytrá a vůbec. Domů jsme to ten večer stihli jen tak tak.

Ve čtvrtek po škole jsme zašli s Fren do dílny, ona tam strouhala šrouby a já si hrál s odpadkovým košem. To byla po dlouhé době zase fakt zábava, tvářil se tak spokojeně, když jsem mu házel ty šroubky a matičky. Hned pak jsme vyrazili za tím desetiletým děckem, že by z toho mohla kápnout třeba maska. Hra, která se dnes měla hrát, byla vlajkovaná na lodičkách. Já, Fren a ještě jeden satyr jsme soutěžili spolu. V rozhodující bitvě Satyra vystřídala Elfka, Kali se jmenovala. Myslím, že rychle nasála ducha týmu a získali jsme dokonce vlajku! Vraceli jsme se zpět k našemu vlajkovišti, když se za námi objevila nepřátelská lodička. Byli jsme stále ještě hluboko na nepřátelském území. Kali nás chtěla zatáhnout do nějakého dvora, Francesca tam nechtěla a zabírala pádlem proti. I když jsem po Elfce po očku pokukoval (chtěl jsem, aby Fren trochu žárlila, abych ji trochu popostrčil), nikdy jsem jí v tomhle nemohl dát za pravdu, do slepého kanálu se mi F A K T nechtělo.

Pak se stala další strašná věc. Ostatně v poslední době se stává spousta strašnách věcí. No, jestli ne spousta, tak určitě alespoň hodně. Rozhodně víc, než by se mi líbilo. Kolem začala padat mlha, a že to byla pořádná mlha, což by samo o sobě ještě nic nebylo. Ale z mlhy se vynořila obrovská gondola, nebo uřčitě aspoň hodně veliká. Na ní stály dvě postavy celé zahalené do černých kápí a pak ještě dva skřeti, co byli oblečení, jako by vypadli ze 16.,17. století, nabírané kabátce, červené barety (jů, čepičky…) a tak. No, a šli po nás. I když jsme zabrali, jak to jen šlo, tak nás fest doháněli. Vzdali jsme vlajkovanou a razili ke břehu. Vyskočili jsme, já urval vlajku a zdrhali, skřeti nám v patách. Došlo mi, že asi chtějí tu vlajku, tak jsem ji po nich hodil, Kali ji v letu trošku pomohla a ona se jednomu ze skřetů připleskla na tlamku. Fakt skvělej trik. Vylétl jsem po schodech a vrazil do Elfa, který si mě ani nevšiml, jen seřval Kali, že s náma hraje a odvedl ji. Ale skřeti se ho asi báli. Jo a podle zvuku soudím, že vlajka jednomu z nich skončila v břiše. Fuj! To ale nebylo to nejhorší. vrátili jsme se na vyhlášení výsledků, tam si na nás všichni ukázali prstem, že jsme stopili vlajku. Já to zkusil vysvětlit, dokonce jsem ani moc…nepřikrášloval. Oni nám samozřejmě nevěřili a ten malej zmetek Juan mě nechal přičarovat oslí uši a chudáčkovi Fren kopýtka. Bylo mi to opravdu líto. Měl jsem si tu vlajku nechat. Ale vymysleli jsme stroj pomsty, vynález zkázy, strašlivě se tomu děcku pomstíme. Jen ještě musím zařídit, aby Francesce zrušili ta kopyta, ona za nic nemohla. Uf, další den, co nebyl úplně šťastnej. Chuť shánět masky a dostat se na ten blbej ples už mě zdaleka přešla. A to děcko stejně říkalo, že mu nemáme lézt na oči, než si to rozmyslí. Doufám, že ho to přejde brzo.

V pátek jsme jako vždy vyrazili do školy. Tam jsme ale zjistili, že nás hledají policajti, dokonce se po nás byli ptát i uvnitř, tak jsme se otočili na patě a mazali pryč. Poflakovali jsme se po městě a našli druhou masku na věži, kam jsme se taky stavili, abychom něco zjistili. Zavolali jsme i na policii, abychom se dozvěděli, co po nás vlastně chtějí a že prý jsme nezvěstní a nechtěl říct, kdo to nahlásil. Domů jsme nemohli, byli jsme se poptat v Kině a v Dílně, oboje bez úspěchu. Pomalu mi začala mizet nálada, ale večer měl být trh, na ten jsme se s Francescou těšili.

Trh
Trh, to byla kapitola sama pro sebe. Dovedl nás na něj netopýr! Vedl nás takovým špinavým zapavučinovaným oslizlým tunelem. Brr. Na trhu to bylo úžasné, všude kolem taková spousta věcí, dalo se tu koupit a prodat asi opravdu všechno. Jo, málem bych zase zapomněl, byl s náma Manfréd. Chtěli jsme sehnat masku i pro něj, ale dozvěděli jsme se, že po nás jdou kvůli nějaké odměně. Manfréd nás nechal pod dozorem nějaké své asi kamarádky v krčmě, aby se odešel podívat do jiné. Zjistil, že odměna na nás je vysoká a že nikdo nepoví, kdo ji vypsal. Mezitím jsme se pod dohledem úspěšně opili do němoty a křepčili, až z nás chlupy (šupiny) lítaly. Odpadli jsme.

Probrali jsme se v místnosti společně s Amotem. Měli jsme být vzápětí předvedeni k „audienci“ u magiky Carlotty kdovíjaké. Ta se ukázala být bohužel velice dobře informovaná. Fren chtěla utéct, zaběhla se, já ji za chvíli vyrazil hledat. Nenašel jsem ji a tak jsem prosil magiku, aby mi pomohla, moc jsem se o ni bál. Magika se nechala umluvit a já tak Fren našel. Vypadala vyděšeně. Magika se nás ptala na spoustu věci, na které jsme podle ní měli znát odpovědi, což ale nebyla tak úplně pravda. Řekl jsem jí o vagónu a to jí zdá se trochu uspokojilo. Pak nás nechala v komnatě do rána, přespali jsme stulení s Francescou, snažil jsem se vypadat odvážně, bála se. Moc mi to asi nešlo, ale moc jsem chtěl.

Ráno jsme byli vyvezeni z paláce gondolou zpět do Benátek. Setkali jsme se s Manfrédem, celkem šťastné setkání. Na trhu ale nechala Fren batoh i s maskami a „vynálezem zkázy“. Pohádal jsem se s Amotem kvůli nějaké blbosti. Nevěřím mu, chtěl jsem se ho zbavit. Vyskočili jsme z odjíždějící lodi, Manfréd to stihnul, Amot ne. Měli jsme báječný oběd, na který jsem nechal Manfréda nás pozvat. On se sice netvářil nijak nadšeně, ale já myslím, že to byl dobrý nápad. Projedli jsme tedy Manfrédovu týdenní výplatu.

Stavili jsme se v dílně, kde (krom toho, že jsem nakrmil koš) na nás tak nějak nazlobeně muvil ten Frenin Mistr, že nás snad všude možně hledají a co že jsme to udělali a tak. Dostali jsme něco jako zaracha v Dílně v kuchyni. Utekli jsme na loďce.

Pak jsme se jeli podívat na nádraží k tomu Vagónu, jestli tam něco nezjistíme. Manfréd chtěl jít dělat „předsunutou hlídku“, tak jsem nebránil jeho špiónským ambicím. Viděli jsme, jak se tam baví s nějakým Sidhe, vypadal jako doma. Manfréd odešel a mě nenapadlo nic lepšího, než si s tím pánem promluvit. Ukázalo se, že je to nějaký vládce (Kdo si má furt ty tituly pamatovat? Asi někdo, koho to zajímá.) a že snad ten Vagón, jak už napadlo Fren, mohl být klíč ke všem našim problémům. Nakonec projevil spoustu okázalé benevolence a nechal nás jít. Manfréd šel ven hlavním vchodem, my jsme mu ujeli do dílny.

Ples
Už samotná cesta na ples byla bída. Krom toho, že jsme neposlechli toho Nockera, co u něj Fren dělá a vzali kramle i s loďkou (aspoň že ta je její), jsme potkali u místa konání Muaziz s Amotem, z kterého se mi zase udělala husí kůže. Chtěl jsem, abysme ujeli, ale nakonec se ukázalo, že Muaziz má naše masky a i „vynález“. To mě přesvědčilo. Dostat se dovnitř byla hračka, hlídač nás v maskách úplně ignoroval. Jen Amota ne (to bylo fakt skvělý). Vevnitř spousta lidí nasoukaných v šatech a oblecích křepčila na neposlouchatelnou hudbu, ale našli jsme prasátko s Prasátkem, kteří se spokojeně ládovali u stolů bokem.

Prasátko nás poté požádalo, abychom ho následovali ze chodů dolů, kde se měla odehrávat ta část plesu, která nás zajímala. A opravdu, dole to bylo něco jiného (očička svítí). Všude spousta skřítků v maskách a úžasných hadrech, spousta jídla, které bylo zaručeně lepší, že to nahoře. Ale já chtěl „pomoci“ Amotovi, tak jsem ukradnul jednu Masku nějakýmu staříkovi a upaloval ji předat Amotovi. Ten se sice do horního sálu dostal jinak, ale masku si ode mě vzal a já jen čekal, až si ji nasadí, abych mohl upozornit staříka. Nenasadil. Nuda.

Pak jsme s Fren začali (možná, že nejdřív vlastně jen já, asi…) cíleně a systematicky vyjídat ty nejlepší pochutiny, když v tom jsem uviděl malého skřítka, který si tahal jídlo pod stůl. Nakouknul jsem za ním, on začal zdrhat a tak jsem vyrazil. Naneštěstí mě kdosi uviděl nad tou hromadou jídla, skřítek mezitím zbaběle zmizel a vypadalo to, jako že já (ale tak to fakt nebylo). Podařilo se mi z toho vykecat docela lacino, však o nic nešlo.

Znovu jsem potkal Fren a ta zahlédla toho skřítka, jak mizí kamsi do vedlejší místnosti. Byli jsme mu v patách. Byl to jakýsi kamrlík se stolem, židlemi, svícnem a velkými hodinami u stěny. Když jsem zvědavě poodhrnul závěs, našel jsem tam dopis, který nebyl pro mě (alespoň odesílatel by si to jistě myslel), ale to nevadilo. Pak jsme uslyšeli zvuky a namáčkli se za hodiny, Fren ještě na poslední chvíli přeběhla za závěs. Pak se hodiny otevřely! Vyšly z nich dvě postavy, jedna v kápi, jeden byl elf. Ta v kápi toho druhého doprovodila ke dveřím a pak se rozplynula. Fren ale stihla zjistit, jak se tajné dveře v hodinách otevírají. Já sbalil svícen ze stolu a vyrazili jsme.

Podzemí
Prošli jsme hodinami za ně, kde začínalo temné kamenné schodiště. Zavřeli jsme za sebou a uslyšeli, jak se do místnosti někdo vkrádá. Poznali jsme Manfréda, Muaziz a Amota. Zabouchali jsme na hodiny a ponechali si náskok, šli jsme ze schodů dolů. Po cestě jsme na schody postavili „vynález“ i s ovládáním. Na to bohužel neskočili. Škoda, docela jsem se na ně do rybího tuku těšil. Narazili jsme na křižovatku chodeb, bylo tu pěkně vlhko a kluzko. Hodil jsem si kostkou a vsadil na štěstí. Vyrazili jsme rovně. Tam jsme našli místnost s výklenky s cedulkou a napsaným „Opat“. Ve výklencích byly kosti. Zase něco tak strašného, copak je normální, potkat v jednom týdnu oživlé mrtvoly, hrobku Opatů, tajemné postavy v kápích a vůbec to všechno? Asi jo. Uf. Pokračovali jsme dál. Chodba se rozšiřovala do podzemní prostory zatopené vodou. Proměnil jsem se v rybku a plaval to prozkoumat. Fren jsem slíbil, že za dvě minuty budu zpět. Po pěti minutách jsem vystřelil z vody, všude po dně byly kosti! Už neměly cedulky, ale bylo jich moc.

Nazpátek jsme potkali zbytek, mile je přivítali Fren si nasadila Amotovu Masku, udělalo se jí špatně, z masky jsem jí pomohly. Byla vyděšená. A zaslechli jsme, že sem někdo jde. Oni totiž vylomili ty hodny, místo aby je prostě otevřeli. Já, Francesca a Muaziz jsme se namáčkli do výklenků k Opatům, kluci si šli zaplavat. Naštěstí si nás hledači nevšimli. Klukům byla zima. Taková škoda. I když Manfréda mi bylo celkem líto, ale on je velkej, tak asi vytváří spoustu tepla. Dál jsme šli vlevo. Fren si povídala s dveřmi, aby zjistila, kdo tu jak chodí. Prý chodí, jak, to nevím. Místnost za dveřmi byla plná závojů pavučin, vlákna jako nitě. Vylezl z nich fakt ošklivý naháč s protáhlými končetinami a vadilo mu ostré světlo. Nechali jsme svíčku. Chtěl krev za informace. Prý jen tři deci. Navrhl moc zajímavou hru, pokud se neumíme dohodnout, kdo dá krev, tak že zhasne a vybere si sám. Tak jsme hráli. Sfoukl jsem svíčku a zatáhnul Francescu dozadu. Manfréd to chudák nestihnul, ale jak říkám, je velkej, musí něco vydržet.

Ptali jsme se ho na spoustu podružností, nechtěl nám říct, proč a kdo po nás teda jde. Taky nám dal velkorysý náskok, neb si uvědomil, že odměna za nás je prý vysoká. Jak lichotivé, jsme slavní. Utíkali jsem do chodby naproti, tam byl jen zavřený poklop. Všichni to chtěli zkusit poklopem. Já chtěl plavat nebo po schodech a Amot mi se schody dal za pravdu. Shoda s Amotem! To se ještě nestalo. Nakonec vyhrály schody.

Majitel místa konání plesu si nás zavolal, protože zjistil, že jsme mu rozbili hodiny. Fren ale slíbila, že je opraví a tak to bylo v pohodě. Konečně se snad něco alespoň trochu povedlo.

Domů
Amot nás zval k sobě, ale my oba s Fren jsme chtěli domů. Doma jsem dostal pěkně za vyučenou a zaracha do konce týdne. Vysvětlení, na kterém jsme se oba dohodli asi nebylo dost vysvětlující. Ale jsem rád, že jsem to přežil. A navíc tak po nás už snad nepůjde policie. Snad. Usínám doma. Ráno se uvidí.

Pondělí bylo divné. Pondělí teda vždycky bývá divné, ale tentokrát bylo takové…špatnější. Ráno jsem se potkal s mámou, zdá se, že celkem vychladla. Na stole měla nějaké papíry a ty si tam zapomněla, když odcházela. Ani mě nenapadlo se do nich podívat a tak o těch nových vykopávkách na jednom z jižních ostrovů nic nevím. Máma se za minutku vrátila a já jí složku podal. Když se ptala, kdy končím ve škole, řekl jsem, že o půl čtvrté a vydobyl si tak chvíli volna i přes zákaz vycházek. Vyrazil jsem do školy.

Ve škole to bylo super. Všem jsem navykládal spoustu zaručeně ověřených a pravdivých informací o nás a pátrání po nás. O přestávce jsem potkal Francescu. Vypadala…špatně. Teda ne že by ona mohla vypadat nějak zle, ale bylo to takové slabší, než jindy. Byla jakási smutná a moc se nebavila. Jako by to ani nebyla ona. Pozval jsem ji na odpoledne do kina a ona přijala. Když konečně odzvonila poslední hodina a měli jsme vyrazit, řekla, že má ještě něco v dílně a že za mnou přijde do kina.

Já si tam mezitím promluvil s Giorgem, vypomohl mu lehce s úklidem, on slíbil, že nám vybere a pustí nějaký film, který jeho mistrná ruka zvládla najít i přes mé zcela zmatené instrukce. Pak jsem ho ještě požádal, jestli by nebylo možné se přiučit nějakému novému triku. Zeptal se, jestli si už na to věřím. Samozřejmě, že si věřím, jinak bych se vůbec neodvážil ptát se ho. Okopíroval mi nějakou knihu, kdoví proč mi ji nechtěl půjčit v originále. Byl fajn.

Fren měla zpoždění jen asi pět minut. Koukali jsme se na grotesky, dokonce se i chvíli smála, ale jakmile skončil film, byla zase jako přejetá. Ona musela domů, já jsem musel domů, abych nedráždil tygra – maminku, prostě skvělej večer.

Doma byla nuda. Chvíli jsem si četl, pak předstíral nějaké domácí práce a nakonec jsem se dokonce něco učil. Šel jsem brzo spát.

Prakticky z postele mě vytáhnula Fren, že kamsi jdou a že mám jít s nimi. Dole stáli všichni, nevydržel jsem s střelil jsem matičkou po Amotovi. Uhnul. A asi mě i viděl. Sakra. Fren řekla, že je na nás nějaké kouzlo a že dalších 13 dní si nikdo nevšimne, že nejsme doma a ve škole. Chytré kouzlo (to chci umět). Taky povídala, že pokud do těch 13 dní nenajdeme tu Amotovu umrlčí masku, tak je mrtvá. Do čeho nás ten chlap zase namočil. Sbalil jsem to nejnutnější, učebnici, nějaké svršky, vrátil se pro prak a vyrazili jsme. K Amotovi domů, protože tam se mu tam maska ztratila. Opravuji: Protože tam ji ztratil.

Vyrazili jsme ještě pondělní noci k Amotovi domů. Cestou byl Amot jako obvykle protivně protivný, ale tentokrát jsem se hodně držel (no jo, musím se pochválit).

Kousek od jeho domu jsme potkali nějakou starou paní, která se tvářila tak nějak divně, docela jsem se jí bál. Přiznala nám, že je mrtvá a že se stará o dům (já říkal, že je divná). Taky nám stihla vyzvonit, že pan majitel amotova domu se vrátil zpět. Mám neblahé tušení, že pak majitel i celá jeho rodinka jsou už taky po smrti.

Dorazili jsme do domu, kde bylo zvláštně příjemně, a začali se zabydlovat. Bylo mi zakázáno(!) vydat se po schodech nahoru. Každý snad uzná, že po takové nehoráznosti jsem to musel alespoň zkusit. Vhodný okamžik se naskytnul, když Manfréd s Amotem foukali do kamen. Francesca sice posunky naznačovala, že to nemám dělat, ale city stranou, tady šlo o čest. Otevřel jsem dveře, celou místností, předtím teple zabydlenou, se zavlnil chlad. Opřel jsem se zády o dveře a zase je tak zavřel. Prý jsem uhasil nějakou chimérickou jiskřičku v kamnech. To jsem ale určitě udělat nemohl, protože dveřmi sem mohl proudit jen čerstvý vzduch a tak a vůbec. No jo, no, i mistr se občas utne.

Manfréd s Amotem vyrazili do sklepa. Proč se do toho pustili mi není jasné. S Fren jsme zůstali raději nahoře. Když jsem ale zespodu uslyšel hluk, vydal jsem se s baterkou před sebou a Francescou za sebou podívat, co se to tam děje. Amot byl strašně potlučený a Manfréd krvácel. Začal jsem zrychleně ustupovat do předem připravených pozic pokoje. Když se Manfréd vpotácel do místnosti, napětí v jeho tváři viditelně polevilo. Nakonec vešel i Amot. Začali stěhovat nábytek, do rohu pokoje dali stolek a na něj Manfréd položil kousek staré, zpuchřelé oprátky a Amot rezavý nůž od krve. Zde byla zřejmě příčina neshody mezi těmi dvěma ve sklepě. Během chvilky jsme s Francescou pokývnutím ztvrdili myšlenku zůstat vzhůru, až ti dva usnou a schovat ty věci. Nepovedlo se, usnul jsem jak špalek téměř okamžitě.

Ráno jsme byli posláni na nákup. Moje obvyklé odmítací taktiky už se skoro setkaly s úspěchem, když mi došlo, že se potřebujem zbavit těch věcí. Shrábnul jsem peníze, Fren vyhodila ty krámy oknem, obešli jsme dům a vyhodily je. Nůž do dopravního kanálu, oprátku do odpadního. Nakoupili jsme něco málo potravin a já hromadu sladkostí. Mezitím těm dvěma došlo, že potratili své rekvizity a vyběhli nám naproti. Milé. Ujištění, že jsme je dali pryč, je uklidnilo.

Pak jsem jedl. Najedl jsem se dosyta. Vlastně jsem se naprosto nechutně přežral. Bylo mi dost špatně a bolelo mě břicho. Po slušné době, kterou jsem strávil na toaletě, kde jsem obracel své vnitřnosti naruby (nebo vnitřnosti obracely mě) vyvrhnula záchodová mísa malou lahvičku. Jen vztáhnutí ruky stačilo k tomu, abych si zkusil, jaké je to být otráven. Našli mě, ani nevím kdo, co a jak, ale nakonec se mi udělalo celkem dobře. Fren mi vzala Moji! lahvičku. Šel jsem uklidit záchod, no fuj, byla to spoušť. Mísa zase zabublala a opět se objevila moje lahvička. To jsou věci. No, hlavně, že je tu. V kapse jí bude dobře.

Sednul jsem si, chvíli odpočinout. A vida: všichni mi utekli nahoru. Musel jsem asi na chvíli zamhouřit oka. Vyrazil jsem za nimi, ale bylo zdá se po všem. Manfréd začíná být dost otravný, už si pěkně dovoluje, rozkazuje. Jak kdybych byl malej. Nikomu nebylo moc dobře. Chtělo to trochu tepla z krbu. Francesca se jala foukat, tak jsem se přidal. Kupodivu se k nám připojili i ti dva a všichni jsme svorně zafučeli.

A ono se to rozhořelo. Vyfoukali jsme si z uhlíku svůj (tedy náš) vlastní chimerický plamen. Máme vlastní domov. Teda ne takový ten, kde mám rodiče, ten mám samozřejmě taky. Ale tenhle domov bude, myslím, taky dost fajn. Dokud je náš. Hřeje – kde všude.

Zbytek úterka a středa se motaly v dramatických kličkách, to by jeden nevěřil. Amot s Manfrédem to zase zkoušeli nahoře a zdá se, že se chtěli předvést, protože se vrátili i s nějakými výsledky. Prej je tam hromada duchů a všichni furt mluví o nějaké pistoli, co prej sama střílí a tak. Prej je tam holka, co s ní potřebujem mluvit.

O té holce mluví i Francesca. Ta mi teda dělá starosti, ženská jedna. Je poslední dobou fakt nepříjemná. Ne přímo protivná, jen taková…pryč, mimo, daleko a když už z ní něco dostanu, nemá to optimistickou notu. Ale když jde o akci, tak fakt válí, jednou tu holku skoro dostala k nám do obýváku, ke krbu, ale ta semetrika její matka, či co, na ná zařvala a holka se chudák ztratila.

Amot tvrdí, že když dodáme matce lahvičku, která je někde v domě (a hele!), tak prej nás nechá s holkou promluvit. To tak, lahvička je moje a ani omylem ji nikomu nedám. Amot na ni tlačí, ale určitě ji chce jenom pro sebe. Chce mít ten svůj nůž, lahvičku a nakonec nás určitě všechny pokuchá. Jestěže jsem tu lahvičku tak dobře schoval, koho by napadlo hledat v křesle.

Pak tady byl ten pes, ten byl teda strašlivej. Jediný pohled v garáži stačil. Přetáhnul jsem ho heverem po čenichu, ale nic(!) to s ním neudělalo. A jako by toho nebylo málo, nebyl sám. Kolem obcházel nějakej divnej chlápek. A ty řetězy. Otrávil jsem parfémem kus jídla a hodil ho ven. Pes zakňučel a zmlknul. Jedna nula pro rybky, psi se vezou. Situace se vyhrotila, chtěli jsme spálit Manfrédův provaz v krbu a on zhasl! Pak se to všechno začalo drát ke krbu. Něco nás přišlo navštívit z půdy nebo sklepa, kdo to má sakra poznat, zabouchl jsem, zapřel dveře vrhnul se s křeslem ke vchodovejm dveřím. Přes poštovní schránku jsem ve vyhodil ještě kousek otrávené psí lahůdky, ale nezdálo se, že by to nějak zabralo. Jen tak tak, foukali jsme jako jurodiví, ale dopadlo to.

No Amot psychicky nezvládnul naši hru na schovávanou s lahvičkou, skočil po mě a chtěl mě podřezat, když mu neřeknu, kde je. Nakecal jsem mu, že pod parketama, trochu filmoval a on mě při tom podřezal. Pak trochu povolil a já se mu vyškubnul a zdrhl jako tekuté stříbro. Zamknut na záchodě jsem seděl a přemýšlel, co s tím vším. Za chvíli lezu ven, Manfréd v krvi na zemi, Amot rve parkety (haha). Manfréda zašila Francesca, já udělal vstřícné gesto Amotovi, když jsem mu řekl, ať nehledá, že nenajde.

Uvidíme, co přinese další čas. Manfréd je polomrtvej, Amot je silnej, teď je na koni. Musím dát pozor na Francescu. Tentokrát to ten hajzl přehnal.

Noc proběhla ve znamení likvidace nože a provazu, z iniciativy Francescy, asi už toho má taky dost. Nakonec jsme se ještě docela dobře vyspali.

Ráno se to mlelo svižně. Všichni vylezli od tam, kde spali, já nabízel čaj a kávu. Amot, nevím proč, nechtěl ani jedno a navařil si sám. No co, udělal jsem vstřícný krok. Po ranním rozhýbávání jsme vyrazili do města. Všichni chtěli někam a na mě se jako obvykle kašlalo. Stavili jsme se v dílně, kde jsem byl jako šesté kolo u vozu a pak ještě v divadle, kde jako sedmé. Tak jsem se podle toho zařídil. Měli tam neuvěřitelné věci, dokonce jsem tam potkal nějakého lorda. Na můj vkus byl trochu moc dřevěný, ale na druhou stranu to schopně doháněl výmluvností. Na chvíli jsem se dokonce zastavil v posteli mých snů, takovou bych bral, ale není to moje liga. Po cestě jsem potkal takovou divnou satyrku, že se jmenuje Soňa, nebo tak. Působila na první pohled sympaticky, na ten druhý už byla stejně divná jako kdokoliv jiný tady.

Pak jsme se otočili v baru u skřeta a trolla. Pěkně jsme se nabumbali a ten hodný pan trol zatím trošku přešil Manfréda i s kalhotama. Skřet ze začátku takový…nekamarádský, ale nakonec i jeho srdce bylo obměkčeno pod tlakem společnosti.

Cesta do skláren proběhla v poklidu. Asi hlavně pro mou skoro nekonečnou trpělivost, toleranci a vstřícnost. Potkali jsme tam zase toho boggana, co chytal ryby, ale nechtěl si s námi povídat, vypadalo to, že se bojí. Tak jsme ho dál neděsili, udělali si ve sklárně turistické kolečko a vydali se hledat odpovědi sami. Ty jsme také nenašli a tak jsme otočili k domovu. Tedy k tomu Amotovu sídlu.

Jak jsme tak odplouvali, uviděl jsem nějakou postavu v gumáku až nad uši, jak si povídá s bogganem a vyrazil za ním z lodi. Poté, co jsem doplaval na břeh, jeho „morká“ stopa mě dovedla zpět do skláren. Musel jsem to nějak zvládnout s vrátným, ale trocha triků to spravila. Po stopě k hale, kde mě zastavil zámek. A pak se tam objevil Amot. V rámci zachování života nás obou, ale zejména tedy mě, jsem opět ukázal, jak nekonečně vstřícný dovedu být a naznačil jsem mu směr. V hale to byla tak trochu hra na schovávanou, sehnal jsem tam Amotovi nějaké šaty, neb byl opět mokrý a byla mu zima. Jak to ten kluk jenom pořád dělá. Zmerčili jsme, jak halou prochází náš starý známý a ještě s někým mizí ve stroji. Nějak to holt udělal. Amot se ho pokusil napodobit a když už jsme tam skoro vlezli, museli jsme zase vylézt, neboť od tam vyběhl nějaký stín, možná zase něco v gumáku nad uši. Pak za ním nocker a pak dovnitř my. Po krátké obhlídce jsme uzřeli, co tam dělají,. Nějaké čočky a další blbůstky, nuda. Na jedné stěně ale zel držák na pochodeň a tomu nedalo odolat. Golemovi dál v tajné chodbě už bych ale odolat zvládnul. Ne tak už jeho síle. Ústup se nesetkal s úspěchem, bylo jich moc a nebyli úplně nepohybliví. Boggan, trol, nocker, a dál si to fakt nepamatuju. Všichni zmizeli pryč a já jsem musel přísahat trolovi, že nezdrhnu, pokud mě někdo nevyzvedne, jinak že mi zlomí nohy. To jsem svým nohám nemohl udělat, ale v tomhle průšvihu jsem taky nechtěl zůstat. Tak jsem nechal Amota, aby mě laskavě vyzvednul a vykročili jsme nahoru, pod nohama spícího trola. Zase ta tmavá tovární hala, to bude ještě něco, teda.

Pátek byl děsivej. Po noci strávené v kině jsme se zase potkali a začali zjišťovat, že všechno je špatně. Ted já začal zjišťovat, že všechno je špatně, mě nikdo nikdy nic neřekne. Vodletěli holubi, u Marka spí obrovskej lev a začíná být zima. Do državy mého pána se pořád nejde přes klepadlo proklepat a vůbec je všechno na houby.

A taky ta Francesca, to už snad ani není možný, je z ní pěkná sůva, teda. Už na ni snad nic nezabírá, zkouším to vrchem spodem a nic. Zkusím jí někde urvat kytku, schovám jí to pod polštář, třeba jí TO dojde.

Chceme na trh, to bylo krédo dnešního dne. Že tam pobereme nějaký moudro, nebo tak. Pigi nám laskavě oznámil, jak tam jde on, ale to je nám houby platný (ale co kdyby, třikrát kolem Kampanily proti směru hodinových ručiček ve výšce třetího patra; nebo čtyřikrát, ale to se nějak vyzkouší). Takže něco jiného. Tam jsem se zase bál. A co bylo horší, nebo lepší, co já vím, dorazili jsme zase do toho stejného podzemí jako prve. Zase tam byl ten ošklivej chlápek, ale vypadal už podstatně lépe, takovej nakrmenej. Tam jsem bohužel svou situaci poněkud podcenil a byl hnusně surově vysát. Naprosto neuvěřitelný zážitek. Příště Amot.

Přes tu hnusnou starou zatuchlou hrobku jsme dorazili do kostela, dle rady toho krvesaje. Drahá rada. Tam byla banda goblinů a trollů, kluci se s nima nějak nešikovně pustili do řeči a získali skoro zadarmo dvě pistole. A pak se zase začali prát. Tentokrát po sobě dokonce na úrovni stříleli. Vypadli ven, že to tam omrknou. Zavřeli za nima dveře. Zkusil jsem rozmluvit s Fren, ale byla to zase ta samá písnička. Byla tam taky taková podivná osoba v rohu, nevydržel jsem a zapředl s ní rozhovor. Byl to sluagh, co tam dělal netuším. Poskytnul nám „cenné rady“, abychom se prý více dívali, po čem šlapem a že co hledáme máme na dosah a tak dále. Ale prej někdo před třemi dny otevřel brány do světa mrtvých, to je ale novina, Fren je slavná. Na druhou stranu, Fren si tu masku nasadila podstatně dřív, než před třemi dny. Nad tím se budu muset ještě zamyslet.

Pak se ozvalo bušení na dveře. Trocha střelby, zakoupil jsem klukům ukrácení času, o který si „prozřetelně“ řekli. Dovnitř vpadl polomrtvý Manfréd následovaný „vcelkuafurtvpohodě“ Amotem. Trochu se asi nepohodli. Manfréda zašil goblin a byl v tom očividně fakt dobrej. A začalo drobné vyříkávání toho, co kdo a proč. Manfréd se tentokrát na Amota asi opravdu zlobí. I on už si vidí, že to je zlej kluk a potřebuje pořádně vytahat za uši.

Cesta pryč byla zásadní. Fren tu měla loďku, ale všichni jsme se do ní nemohli za žádnou cenu vejít. Měli jsme tam nechat Amota. Manfréd je na něj asi fakt naštvanej, protože se dokonce vydal hledat mezi hrobky. Odjeli jsme tedy bez něj, jen já, Fren, Soňa a ten kluk. Vyhodili nás v San Marcu. Do divadla se ale nedalo dostat, pán (můj pán) prý není doma. Vyrazili jsme tedy do kina za Giorgem, tomu by nemuselo vadit, že mě vidí. Uvítal nás vcelku slušně, je to staroch, ale moc hodnej staroch. Dal nám něco jídla, něco pití a tak a nakonec jsme všichni usnuli jako buci.

Jak se říká, ráno moudřejší večera, všechno vypadalo v pohodě, dokud nezačal ten kluk. Prý že Giorgio je otrokář a že já určitě taky. Snažili jsme se ho uklidnit. Vypadalo to dobře, šel jsem mu ukázat záchod, ale ten malej grázlík mě zamotal do toaletního papíru a zmizel. Vydali jsme se ho se Soňou honit, prošel dokonce dveřma. Nakonec jsme ho chytili, ale padl vyčerpáním a byl na tom zle. Vzal jsem ho na chvíli na záda, pak jsem pochopil a předal ho Soňe. V kině nikdo nebyl. Zmizel mi můj Giorgio. To je konec, poslední cesta je zpátky do toho baráku v Castellu.

Tam jsme dorazili právě včas, abychom zastihnuli drobnou roztržku mezi zbytkem v domě. Vlezl jsem dovnitř a oni mluvili s opravdovým zbytkem v domě, s těmi duchy. Oheň zdaleka nehořel a Oni chtěli nějakou pannu, co jim Amot sebral. Všichni jsme letěli foukat, ale duchům se to nelíbilo. Nejdřív na nás nahodili okno, to ještě šlo (ne, nešlo, ale ten Plamen byl Důležitý), pak ale použili porcelán a nábytek, opustil jsem dům vyskleným oknem. Začali jsme svorně uklízet, zatloukat okna, a oni si nedají pokoj, plánují, jak v kolika a kdy zase půjdou nahoru. To je sen. A taky přišli na to, že mám lahvičku. Musím ji před nima líp schovat.

Pak Manfréd nějak nešikovně nechal tu panenku někde venku a když nám došlo, že bychom ji měli dostat zase dovnitř, nebyla tam. Měla jí ta paní, co peče Amotovi ty dobré koláče a nechtěla ji dát z ruky. Fren jí tu panenku vzala a vrátila jí na krb.

Pak Manfréd nebo někdo zavolal toho pána, co se jmenoval Giovanni. On do toho prý vidí. Pan Giovanni to o sobě taky tvrdil, tak uvidíme, co je na tom pravdy. Začal si s náma povídat o mrtvých, o Francesce a taky slíbil, že by na ní kdyžtak udělal nějaké pokusy, kdyby šlo do tuhého. To tak, nedovedu si představit, jak tuhé by to muselo být, aby jsme dali Francescu na pokusy. Říkal ale, že by se mohlo stát, že by musel Fren nechat umřít pro zájmy nějaké jeho rodiny. To by mě zajímalo, co je to za rodinu, že je zajímá smrt malé holky, ale jestli všichni dělají do duchů, tak to asi chápu.Taky nám ale povyprávěl o tom, jak ten pán z řetězem je vlastně nějaký lovec a že někoho nahání a že možná i nás protože jsme se do toho nějak zapletli a nebo taky ne. Zajímavý hlavně bylo, že ten pan Giovanni je upír, to bylo fakt zajímavý zjištění. Noční můry za kruhem, noční můra v kruhu. A pak se ten chlap se psem objevil, možná vlastně ještě před tím. No každopádně se pan Giovanni zachoval zcela klidně, udělal na zemi kruh a řekl, že ať z něj nechodíme, že do něj nemůžou ani duchové, ani pán se psem, ale že nesmíme pryč, protože jinak bychom už nemohli dovnitř. Pán se psem se opravdu dovnitř nehrnul, ale pan Giovanni se na něj podíval skrz dveře a ten se psem mu něco udělal, co se panu Giovannimu nijak nelíbilo. Byl celý od krve, co mu tekla z očí. Brr. Pak jsme to jako obvykle vzdali a šli spát.

Ráno pan Giovanni odjel ve svém velkém černém autě. Pak jsem zase spal, bylo ještě moc ráno. Vstávat jsme začali chvíli po poledni, šlo to pomalu. Soňa vyšla na nákup, to bylo super. Vyložil jsem Francesce svůj plán ohledně dopisu a masky a Carlotty a nakonec z toho nebylo nic. Ale Plamen hoří a je tady celkem pěkně teplo.

Začal jsem učit Flavia čůrat do mísy, protože představa, že nám tu čůrá na stěnu mě docela děsila. Navykládal jsem mu, že za trefování se má body. Šlo mu to opravdu celkem pěkně. Soňa se mezitím vrátila s nákupem, tak jsem, teda jsme, se najedli a už se nemohli dočkat, až zase něco budeme dělat. Celkem tam panovala taková mrtvá atmosféra, Manfréd tam jen tak seděl a skoro se nechal obsluhovat. Francesca byla zase jako zvadlá, nevím už co s tím. Vždyť ona přece nemůže jenom tak umřít…? Tak nevím, proč si s tím dělá hlavu. Vzal jsem to trochu do svých rukou, abych se taky trochu přičinil a tak se to trochu pohnulo. Šli jsme jako vždy ve „skvělé“ náladě kamsi, kam nás vedl Amot. Pak jsme obcházeli nějaké bloky, asi se Amotovi chtělo procházet se a nějak si něco rozmyslet, nebo co. Pak jsme se pokusili dostat do nějakého bytu. Ve chvíli, kdy mě to přestalo zajímat, jsem se šel podívat po domě. Pak jsem se vrátil s Fren za nima, podívat se, jak jsou na tom a zahlédnul pavouka, jak se spouští do dvora. Pelášil jsem za ním, na ulici ho lapil, bylo to teda hnusný. Než ty želvy doběhly, pavouk umřel. Chudák, zabil jsem chiméru, je mi to líto ještě teď. Do bytu se jim nakonec nechtělo.

Cesta zpět vaporetti byla krátká, vystoupili jsme s Amotem dřív a šli do toho kostela, co se tam volá Carlotta. Amot tam seděl a koukal, já taky koukal, byla tam nějaká paní, ale vypadala živě. Šel jsem zapálit svíčku, za Francescu, třeba jí to pomůže. A i kdyby ne, tak to nevadí. Drobné zacinkaly v kasičce, hned po nich zašustil Amotův lísteček a potom můj, protože jsem se bál, že by za ní šel bez nás. Vyrazili jsme zpět do domu, už bylo skoro tma a potkali jsme na pobřeží pána, který vypadal jako z druhé světové a byl jednoznačně mrtvý. Prý se ztratil a hledá Řím. Snažil se nás přesvědčit, že je to Brit, ale bylo jasný, že je to nějakej Němec, nebo co. Tak jsme (možná spíš já) mu poradili. On se otočil a v tu chvíli mu bylo vidět až do lebky. Zase nechutný. Fuj. Proč se kolem mě teďkon točí takovýhle věci?

Ozvalo se zavytí, které mě vybídnulo ke spěchu. Pak bylo blíž a to už jsem ani nepotřeboval moc vybízet, běžel jsem jako o život. Dobouchal jsem se do domu, Amot mi v patách. Byla tam hrozná spoušť. Flavio se Soňou úplně strašně zabordelili garáž a ještě víc koupelnu. To nešlo nevidět. Tak jsem je poslal uklízet. Moc jim to nešlo, ale zvrhnulo se to v pěknou hru s vodou, hadrama a houbama, kterou jako vždy pokazil Amot a ještě ke všemu praštil Flavia, který skoro za nic nemohl. Je to tupan.

Pak jsme pronikavě zvážněli. Začali jsme probírat co a jak, jaké máme možnosti a hlavně co budeme zítra dělat. Venku pořád vyl pes, chřestil řetěz. Překvapivě to nikoho nezajímalo. Pro každého bylo snazší uvěřit, že Plamen nás ochrání.

Ráno bylo krušně veselé a navíc už od chvíle, kdy jsem se probudil, krásně pršelo. Po krátkém probouzecím rituálu, který už si v domě každý (živý) osvojil – spousta hekání a zívání – jsme se rozhodli, že chceme jíst. Manfréd už nám nechtěl dáte peníze na nákup, že prej ze včerejška zbyla bageta. A pak si Flavio začal mumlat ze spaní. Vypadalo to, že má, jak Soňa trefně poznamenala, rande. A taky že jo. Prý měl sen o holce, co se jmenuje Silvia, tu prý musí zachránit a tak že je teda rytíř a jesli my nechceme být jeho družina. Tak jsem řekl, že jo, to je jasný. Ale že potřebujeme prapor. Měl jsem v úmyslu ho koupit, ale pořád to nějak vázlo na těch penězích. Nakonec mi dal Amot peníze na jídlo. Šli jsme spolu s Francescou. Zase jsem se snažil ji trochu rozveselit, ale ona je pořád zakaboněná.

Vlezli jsme do samošky a tam byl Sidhe v utahaném plášti s hermelínem a s utahaným výrazem bez hermelínu. Počkal jsem, až zaplatí, Fren se zatím schovala. On mě ale skoro přehlídnul a šel pryč. Tak jsme šli za ním. Ptali jsme se ho na spoustu věcí, když jsme ho dohonili. Pověděl nám, že má úkol a že je rytíř a že až ho dodělá, že by nám pomohl třeba s Flaviem. Taky nám prozradil, že přes stroj ve sklárnách se dá dostat na Rub. To je ale novina! Nechtěl nám ale nic říct o své rytířské výpravě. Taky říkal, že zabíjí mrtvé kordem a že i toho se psem by takhle dostal. Ještě řekl, že pan baron odešel na rub, aby se tam pokusil něco udělat a bránama. Takže je asi živej. Řekl jsem mu o Donu Giovannim a on se najednou začal zajímat. Zeptal se, jesli by na nás nemohl seslat nějaký trik, já souhlasil, ale Fren utekla. Asi věděla proč. Tak jsem se rozloučil a utekl za ní.

Byli jsme úplně mokří, tak jsem si chtěl dát horkou sprchu. Ta byla fajn. V zapařeném zrcadle jsem potom uviděl tu holku. Nemluvila, ale říkala, že jí můžeme pomoct, ale neříkala jak. Pak zaklepala Fren a ona se lekla a utekla. Pak už tam nebyla. Chtěl jsem, aby šla dovnitř, ale ono se jí nějak nechtělo. Pára začala utíkat a s ní i naděje, že ji tam uvidím. Nakonec vešla dovnitř, já pustil horkou vodu, abych udělal zase nějakou páru a spadla mi do umyvadla lahvička. Co tam sakra dělala? Fren se udělalo nějak špatně. Pak začala dokonce zvracet. Schoval jsem lahvičku. Pak se do koupelny začali dobývat ostatní. Řekl jsem jim o holčičce a oni to zkoumali. Fren se nás pokoušela vystrnadit, že se chce taky osprchovat, tak jsem jí chtěl s tím vyháněním pomoci, což moc nešlo. Pak se začala svlíkat. JOJ! Ještě teď je mi z toho … když si na to vzpomenu. Musel jsem být úplně rudej. To už zabralo a všichni jsme vypadli ven. Zavřel jsem dveře. Později jsem pod ně strčil lísteček se vzkazem, aby držela hlavu vzhůru a že slibuju, že udělám všechno, co bude potřeba, aby to dobře dopadlo. Jak jen budu moct. Třeba jí to nějak došlo a bude jí veseleji.

Taky jsem říkal, když se o tom bavili a Fren se sprchovala, že vím, kudy na rub. Ale nikdo mě neposlouchal, tak jsem si to nechal pro sebe. Když nechtějí, tak nechtějí.

Pak zase Manfréd a Amot plánují, jak tam nahoru půjdou a jak co budou řešit. Vymysleli, že jeden půjde přes střechu a pak se nějak sejdou. Ve skutečnosti přiběhl dveřmi Amot poté, co zřejmě neuspěl. Tak jsem šel ven, nabrat čerstvého vzduchu a taky se nadechnout na „druhý dech“. Už toho mám fakt celkem dost, všichni jsou celkem hodně protivný, možná bych měl vymyslet něco, co nás všechny nějak zabaví. Jak jsem tam tak seděl, vypotácel se a upadnul ve Amot. Co se to tam zase dělo? Když jsem nahlídnul dovnitř, ležela tam Soňa v krvi. A Francesca! Byla tam na zemi a nehýbala se. Nepamatuji si, kdy jsem se takhle bál. Zůstal jsem stát, když mě Manfréd chtěl vtáhnout dovnitř. Nemohl jsem nic dělat. Bylo to…

Obě se pak probraly, zavolali taxík a jeli k Rotwulfovi v Harryho baru, aby je vyléčil.. Já s Amotem jsme tam zůstali, měl jsem jed loďkou. Amota jsem minul, myslel jsem si, že půjde sám za mnou. Vešel do domu. Tak jsem se pro něj vrátil, na mě každej kašle, ale všichni potřebujou osobní pozvání. Tak jsem mu ho podal a převlíknul se, abych mohl zase zmoknout, tentokrát ale v něčem teplém.

Cestou k dílně na Francescině loďce, což bylo mimochodem naprosto super, jsme hráli s Amotem pěknou hru, abychom se sblížili. Chtěl jsem se s ním podělit o tu skvělou informaci o průchodu na rub ve sklárně. Tak jsem ho přivedl na tu stopu, nechal ho hádat a vhodně přiloženými otázkami ho dovedl až k odpovědi. Byl srandovní, nejdřív hrát nechtěl. Doufám, že ho to nemrzí, když mu to potom Fren řekla tak snadno, že to se mnou hrál. A i kdyby. A hlavně jsme po cestě viděli velikýho lva, jak letěl (měl totiž orlí křídla) a sežral dokonce jednoho racka. Byl opravdu velikej. A takovej pískově béžovej. A měl strašně velký rozpětí křídel. To se nevidí každej den.

U dílny jsme se všichni sešli, Fren se byla podívat dovnitř. Když vyšla ven, tak vypadala opravdu špatně. Je mi jí tak líto. Prostě nějak vymyslím nebo vymyslíme, jak jí pomoct a všechno dobře dopadne. Hned, jak jsme tam dojeli, už se chtěli vracet. Hmm, povedenej výlet. Jako řidič loďky jsem se už na cestu zpátky nevešel. Manfréd musí chránit Francescu. No tak jo. Dante může jít pěšky. Jasně. Stejně jsem se chtěl jít podívat za Giorgiem do kina, jestli už není zpátky. Vyrazili jsme i s Amotem. Asi mi chtěl oplatit to sbližování, co jsem dnes podniknul. Giorgio byl doma, říkal, že tehdy odešel jen, aby se podíval, jak je na tom Država a pán. Mluvil taky jenom s klepadlem. Tak tam asi není. Byl tam Pigi. Říkal, že se bojí mrtvých, tak teď nechodí večer ven a jsou schovaní tady. Giorgio pouští grotesky. Ach jo, jak rád bych tam zůstal a podíval se na nějakou. Ale to nejde, Francesca a ta Silvia nás třeba potřebují. Po krátkém čaji jsme vyrazili zpátky. Je odpoledne, všichni jsme v domě, oheň zase hoří, poté, co ho Manfréd zhasnul. Večer musím do kostela, abych se podíval, co odpověděla Magika, jak nám radil ráno ten Sidhe. Navíc Flaviovi se zdál sen a v tom snu se toho dost dozvěděl. Chce to zjistit, co všechno ví, vždycky totiž vybalil jen kousíček, kterej ale stejně stál za to. To jsem zvědavej, co to přinese.

Odpoledne
Vyrazili jsme s Amotem ke kostelu, abychom zjistili, co nám to ta Carlotta vlastně odpověděla. Amot se uvnitř nějak divně rozhlížel, asi chtěl něco ukrást. Na schránce bylo psaníčko, tak ho Amot hned sebral. Pak se tam objevil ten Sidhe, co jsme ho viděli tuhle ráno, ten ve starém hermelínu a taky svetru. Psaníčko bylo zřejmě i pro něj. Všichni máme večer namířeno za Carlottou.

V domě bylo zase veselo. Soňa nakecala Flaviovi, že prý na záchodě se nepočítá žádné skóre. Myslím, že mluvím nejen za sebe a Flavia, když řeknu, že nám tím všem zkazila náladu. Vše jsem naštěstí urovnal a oznámil Flaviovi i současné skóre: Soňa 36, Manfréd 24, Amot 43, Flavio 42, Já 37, Fren jen 3. Pomalu se tak přišoural večer, čas, kdy jsme měli jít za Ní.

Vyrazili jsme v silné sestavě: Já, Amot, Soňa, že prý všichni pojedeme za Carlottou. Nemusím asi vysvětlovat, jak dobrý nápad to byl. Venku bylo zima a byla mlha. A ozval se pes. Mazali jsme na místo, které Amot určil jako nástupiště. My tam byli, loďka ne. Pes zatím taky ne. Pak se ozval blíž a Amot a všechny holky, co s náma šly, vzali roha. Zmizeli do lesoparku, já to bral kolem břehu. Srdíčko v krku se nenechalo omezovat jeho šíří a pumpovalo jako divé. Po neskutečně dlouhých, táhnoucích se vteřinách se ta loď opravdu objevila. Byl na ní zase ten Sidhe a převozník v kápi. Pokusy o příjemnou společenskou konverzaci ztroskotaly.

Převozníkovi jsem zaplatil nějakou mincí. Kývnul. Tak nevím, co tím myslel, jesti třeba to nebylo něco jako: „Pamatuji si tě, prcku,“ následované „pro tebe si přijdu osobně.“ Ale myslím, že ne. Z podzemí mě vyvedl můj spolucestující a řekl, že mě paní očekává. On je to opravdu asi její rytíř (opravdu, opravdu je). Paní Carlotta byla tentokrát nějaká divná. Já jsem se asi hrozně bál, vůbec jsem nevěděl, co mám říkat, chtěl jsem to původně nechat na Amotovi. Tak jsem v podstatě vyklopil to, co mé myšlenky nejvíc táhlo k zemi. A kupodivu, ona se toho chytla. Začala tak pěkně povídat. Říkala, že Fren je nějak naladěná na tu masku, že kvůli tomu jiní umírají. Taky, že Silvia byla jedna z nás, že jsem dítě a tak s ní můžu mluvit. A Carlotta zase šeptala, tak nějak nevím, jak to s tou její příslušností je. Taky jsem jí pověděl o panu Giovannim a ona říkala, že mu nemáme věřit, že myslí všichni jenom na sebe, že vysávají jiné a že nejsou jedni z nás (to mě nenapadlo). Ale asi má trochu pravdu, není jeden z nás a chtěl s Fren dělat nějaké pokusy, tak to ne.

Hned po mě za ní šel ten rytíř. Když po strašně dlouhé době vylezl ven, měl šrámy přes obličej. Že by se s paní Carlottou popral? Až teď mě napadlo, jestli jí něco neudělal. No, v každém případě víme, kdo to je. Teda alespoň jak vypadá. Hm. Cesta zpět proběhla v podobném milém a přívětivém duchu. Další peníz pryč a šups zpátky do domu. Pro tuhle noc jsem měl výletu plné zuby.

Doma mě všichni tak nějak přivítali. Dokonce Francesca vypadala…já vlastně nevím, jak vypadala. Dělá mi opravdu starosti. Co já bych tak…ach jo. Nic, to nějak půjde. Amot zřejmě měl něco se psem, neb měl nohu s dírou právě tak velkou, jako je tlama našeho psího kamaráda. Pozitiva: jde se spát.

Bylo dalším příjemným dnem v řadě. O kvalitě snídaně se nemá ani cenu zmiňovat. Začalo nové kolo losování o to, kdo vyhraje okružní vyhlídkovou cestu vzhůru za duchy. Vyhrál jsem ji já a Manfréd. Šli jsme kvapně. Aspoň mě to tak připadalo. Teda Manfréd se příšerně loudal. Čistý vzduch, Manfréd mě dovedl do nějaké místnosti někde nahoře. Všechno jsme si prohlíželi zrcátkama. Uviděl jsem tam polštářek, takovej divnej. Tak jsem ho chtěl vzít dolů, aby třeba přilákal tu Silvii, že se jí na něm bude dobře spát. Po cestě dolů se tam objevili duchové. Mou cestu dolů to jenom urychlilo, ale Manfrédovu zpomalilo. Po chvíli vypadla zpoza dveří do obýváku Fren. Co dělala nahoře? Byla mimo. Snažil jsem se jí pomoci, ale Flavio mě spláchnul kýblem vody. Pár kapek padlo i na ni a ona se probrala. Tou dobou jsem ji měl v náručí. Tak jsem ji zase postavil na zem.

Manfréd se ale nevrátil. Byla vytvořena nová výherní skupina: Já a Soňa. Opatrně jsme proklouzli nahoru a začali hledat zrcadlo, co je za ním uvězněná Silvie, dle Flaviových slov. Zrcadlo bylo za prvními dveřmi. Holka taky, měla ošklivě rozbitá záda. Asi jí tlučou. Mrknul jsem za roh, nikdo. Sednu si zády k zrcadlu, abych na ni mohl promluvit, jak před ním klečela. Zmohl jsem se jen na „ahoj“. Neodpověděla. Místo toho se tam objevil divnej chlápek, taky pozdravil a pak na me vystřelil…a neminul.

Pak pár mžiků, kde nějaká zvláštní holka cosi dělá s heverem. Probírám se na prahu, všude kolem malé plamínky, pálí mě krk. Dveře jsou zavřený, všichni doma. Flavio je na tom nějak bledě. Manfréd má něco moc ošklivýho s hlavou, na několika místech. Amot je mrtvej. Opravdu mrtvej. Fren odchází pryč, prý za hrabětem. Amot se probral a začal se ptát, co se tu děje. Tak jsem mu to vysvětlil, že tátovi dluží nějaké peníze, že ho pokousal tátův pes, ale že už to neudělá, že strejda Boris, co je doktor, se mu o to brzo postará. Myslím, že jsem to sehrál pěkně. On se ale asi úplně pomátnul, nepochopil můj vtip a vzal Soňu nožem pod krk. Hrozil, že jí něco udělá. Zase. Magor. Na cestě omdlel. Byli tam lidi, odvezli ho do nemocnice. Auu. Ale mohlo to dopadnout i hůř. Vždyť si za to může vlastně sám, když nepochopí srandu. Vracíme se do domu, Fren stále nikde. Dlouhé minuty jen se Soňou. Moc dlouhé.

Fancesca se naštěstí později vrátila. Byla v kostele napsat Carlottě další vzkaz. Vypadala hrozně sešle. Do večera už jsme nic nepodnikli. Pořád se potácíme od ničeho k ničemu a to je pěkně na nic. Šli jsme spát. V noci přišel Amot. Byl ovázanej a měl berle, že prý byl v nemocnici. Nic víc z něj nevypadlo a šel taky spát. Nebylo na výběr: Ráno moudřejší večera.

Ráno se Amot konečně rozhovořil o tom, co dělal v noci když byl mimo dům. Prý ho v nemocnici navštívila jeho Muaziz, ale neříkal to dvakrát nadšeně. Asi jim to posledních pár dní moc neklape. Říkala mu, že bílá maska není tak důležitá jako nějaká železná, co je na ostrově severně od Murana. Prá se tam dostaneme nějak z Rubu a pak přes nějakou bouři, přes kterou nás převeze převozník. Ale ta bílá maska přece musí být důležitá, když ji Carlotta tak chce. Ať tak nebo tak, je důležitá pro Francescu, aby Carlotta zrušila konečně to kouzlo. Pak bude všechno klidnější.

Plamínky všude po pokoji pořád hoří a Flavio je pořád v limbu. Snažili jsme se ho probudit, ale vůbec se to nepovedlo. Pak Soňu něco napadlo, vzala ho do náručí a obešla s ním po pokoji. Plamínky zhasnuly a on se probral. Mezitím někomu došlo, že zmizela ta panenka. Flavio přece řekl, že ji schoval někam tak, aby byla v bezpečí. Hledal jsem důkladně a skoro systematicky a našel ji v kufru od auta v garáži. Nemohl jsem ji ale vzít do ruky. Tak jsem ji kleštěmi nabral do plechovky a schoval pod tričko. Čekal jsem více obdivu, ale Amota jsem alespoň přinutil hrát se mnou hru na hádání, co že to mám pod tričkem. Potlesk se jako vždy nekonal. Když něco chtějí, tak akorát řvou a pak, když se ukážu, tak je jim to jedno. Hlavně Manfréd je poslední dobou takovej divnej. Jako by mě neměl rád, nebo co.

Tak jo, všichni vzhůru, někteří sice napůl invalidní, ale to mi nepřišlo až zase jako taková vada na kráse. Začali jsme se opět sáhodlouze dohadovat o tom, co bude dál a zase to začalo vypadat bledě. Amot se začal vymlouvat, že on nahoru nemůže, protože má v háji tu nohu a že bych tam měl tedy jít já. Pak se to tak všelijak točilo. Nakonec z toho vypadlo, že tam půjdeme všichni. Super nápad. Ale svalnatý myslitel Manfréd s Amotem to tak rozhodli. Postupně jsme se vyštrachali nahoru s pohledy zarytými do podlahy. Zamířili jsme do pokoje, kam to plánovači naplánovali ale ouha, dveře nešly otevřít. Pak se dveře za náma rozletěly, já tam vrhnul obsah připravené lahvičky. To byla asi zásadní chyba, protože v obýváku něco otevřelo okno a udělalo to tam průvan. Fren si pohotově přikryla ústa šátkem. Chytrá holka. Do oblaku se vpotácel i Amot, Manfréd tou dobou už prorazil ty dveře do pokoje a všichni jsme vpluli, i když někteří spíše vpadli do pokoje. Po krátké skoro politické dohodě jsme zavřeli dveře. Proč musíme i nad těmi nejblbějšími sebejasnějšími věcmi pořád diskutovat? To bude tou ohromnou silou. Manfréd a pak i Francesca a pak i Flavio a nakonec i Amot se dívali do zrcátka petrolejky a s někým mluvili. Ač je těžké to přiznat, nemusím být u všeho. Vyplynulo z toho, že nám ten pán dá bílou masku, když pomůžeme jeho dceři. Prý musíme vzít tu panenku na Guidecco a to navíc na té straně mrtvých a tam ji hodit do studny, odkud už se nevrátí.

Začali se na nás dobývat ti ostatní. Dlouze jsme rozmlouvali o tom, co že to budeme dělat, už byl večer a tak venku už mohl být klidně pes s pánem nebo klidně i pán se psem. Pak se začaly štípat dveře. Amot je zapřel berlí. Opravdickej hrdina. Rozhoupali jsme se k akci. Fren chtěla ty dveře otevřít ale v tu chvíli se rozletěly a ji to přimáčklo na zeď. Vyběhla Soňa s Flaviem, Amot nesen Manfrédem a pak jsem já sebral Francescu a vyběhli jsme ven. Pak se Manfrédovi stočil jakoby odnikud provaz kolem krku a začal ho škrtit. Pustil jsem Fren a poté, co jsem zjistil, že stojí, jsem se jal viset na volném konci provazu, který trčel vzhůru jako by visel. Nedalo se s ním hnout, ale když jsem potom zabral nohama o stěnu, tak se mi podařilo ho nějak jako utrhnout. Vyrazil jsem ke schodům když v tom mě bouchla ta Amotova berle. Amot ale na druhém konci nebyl, pochopil jsem to tedy jako pokyn duchů k odchodu a zařídil se podle toho. Nějak jsem sklouzl dolů před dveře do místnosti s krbem.

Nad nimi visela koule modrého světla. Když jsem k ní doběhnul, pohnula se směrem do sklepa. Asi tam jsou i ostatní ve snaze najít tam to zrcadlo. Ve sklepě ale nikdo nebyl. Zase je to na mě. Nebyl čas na blbosti, ten udejchanec by se mohl co chvíli vrátit z patra do kutlochu. Sebral jsem z podlahy střep zrcátka a zběžně ji prohlédnul. Jediná nějak zajímavá věc v místnosti byla veliká knihovna. A pak taky divná černá olejovitá skvrna na podlaze. Ale zcadlo to nebylo, tak jsem se vrátil zpět ke knihovně. Nešlo s ní hnout, ale řekl jsem si, že to možná půjde, když ji zbavím zátěže v podobě knih. Na schodech se ozval Dech. Zabral jsem za regál a ten se svalil a odkryl chodbu někam do vinného sklípku. Do chodbičky jsem vylil lahvičku v naději, že alespoň zbrzdí toho udýchance. Ve sklípku byla kromě hromady polic na víno i velká skříň. Naděje znovu zaplála. Zkusil jsem ji otevřít, ale byla prázdná. Proč to všechno musí být tak složitý. Z chodby Po krátkém mířeném úsilí skončila na zemi stejně jako ta police prve. A za ní bylo opravdu to zrcadlo. Jenže holky se mě vydaly hledat a než jsem stihnul cokoliv, tak vběhly do té chodby. Hlas v mé hlavě mě upomněl, jaký to slavíme úspěch. Tři najednou. Já zabil Francescu. To si nikdy neodpustím. Měl jsem ji přece chránit. Jak je možné, že se to stalo?

Nechal jsem zrcadlo zrcadlem a vyběhnul za ní. Hluboký nádech a táhnu Fren ven z průchodu. Tam stojí Flavio. Podávám mu ji a vracím se pro Soňu. Vlečeme holky nahoru. Na schodech stojí Manfréd. Pomohl nám svou mohutnou silou. Řekl jsem mu, že jsem našel zrcadlo, ale on na to že ne, že ho našel už Amot na půdě. Ach jo, je to jako vždycky.

Později večer
Vtáhnul jsem Francescu ke krbu a dlouze a usilovně jsem si přál, aby to bylo jinak. Neměl jsem nic, co bych jí mohl dát a čím bych jí mohl pomoct. Hladil jsem ji po tváři a doufal, že až se probere, bude si vše pamatovat. Nebo vlastně jenom skoro všechno.

Probrala se a já děkoval. Pustil jsem ji, vypadala vyjeveně. Ale byla v pořádku. Byla to ona. Jupí. Omlouval jsem se jí a říkal, že jsem nechtěl, ale asi mě nevnímala. To chápu, taky bych to asi nevnímal. A navíc jak by mi to mohla odpustit?

V místnosti se nějak objevil už Amot a Manfréd zavelel ke spánku. Někdo ale měl hlídat Soňu, protože se ještě neprobrala. Chtěli jsme jít za zrcadlo co nejdříve to půjde. Zůstal jsem dobrovolně vzhůru, nemohl jsem stejně teď spát. Francesca taky nechtěla a začala pracovat na nových berlích pro Amota. Je fakt hodná.

Přišel jsem k ní, pochválil jí výrobek, ale řekla, že ještě nejsou hotové. Zkusil jsem se jí zase omluvit, ale asi ještě pořádně nechápe, co jsem udělal. Po dost dlouhé době jsem se konečně odhodlal. Vytáhnul jsem nůž…ne, blbě kecám. Pohladil jsem ji po vlasech, ale moc se mi to asi nepovedlo, tak jsem zmizel zase hlídat Soňu. Bál jsem se na Fren kouknout. Po další dost dlouhé době mi došlo, že už nešramotí. Risknul jsem to a kouknul na ní. Taky koukala. Zeptal jsem se jí, jestli nechce taky ke krbu, že je tu teplo. Ona že jo, tak jsem jí donesl židli a postavil jí asi 45 cm od té mé. Uvařil čaj a podal jí hrnek. Seděli jsme dlouho a koukali do kamenů. Když jsem si uvědomil, že můj hrnek už cestu mezi mýma rukama a krbovou římsou urazil vzálenost větší, než já dnes, rozhodl jsem se udělat další krok. Když už, tak už. Třeba to prvně bylo jenom nějaké nedorozumění. Položil jsem hrnek a zvýšil tak jeho náskok na mě. Pak jsem jí dal pusu. Asi to mohlo být lepší, ale bál jsem se, že mě stihne odstrčit. Nestihla to. Po úděsně dlouhé době, kdy asi přemýšlela, jak mi má vysvětlit, že mě nechce, mě vzala za ruku. Třeba to nevymyslela. Ale rozhodně jsem cítil její ruku, takže to byla asi pravda. Pro jistotu jsem se ještě podíval. Opravdu, byla tam. Užíval jsem si toho pocitu a skoro na všechno ostatní zapomněl. Pak jsem jí dal další pusu. Takovou tu opravdickou, ne tu jako posledně. Bylo to takové vtipně nepovedené, ale po nějaké době jsme si našli způsob.

Byl čas jít spát, Fren určitě potřebovala nabrat sílu po tom…po tom co jsem zklamal. Vzbudil jsem Amota a ten blbeček probral i Flavia, jak řval. Zkusil jsem mu vysvětlit, že teď hlídá on. Nakonec to nějak pochopil. Nachystal jsem nám spaní vedle sebe. Přišla a lehla si. Vzal jsem ji za ruku a po nějakém čase usnul. Ta ruka tam asi pořád byla, ale už jsem se nekoukal.

Ráno bylo pomalé a ospalé, ale probudil jsem se vedle ní. Spala jak…to se ani nedá popsat. Po menší rošádě s kafem, co jsem vařil a solí v hrnku, který jako náhodou našel Amota (ale nakonec jsem mu ho vzal a uvařil mu normální, vypadal nějak tak jako hodně), jsme vyrazili nakupovat. Flavio a Soňa s námi. Nějak nám ale utekli nebo my jsme jim nestačili nebo tak. Procházet se jenom tak s ní bylo moc fajn. Potkali jsme se u obchodu, ale Flavio vypadal sešle. Ptal se, kde jsme a já řekl, že jsme mysleli, že jsou u toho druhého obchodu. Soňa se ptala, co jsme tam koupili. Chtěla mě dostat, ale nedostala, peníze dal přece Amot jí!

Dopoledne jsme vařili a mě se konečně trochu narovnaly věci v hlavě. Po dnešním druhém jídle, i když bylo docela brzo, jsme se vydali do sklepa. Dech nikde, že by ho ta lahvička pocuchala až tolik? Zrcadlo tam pořád bylo. Nikdo mě nepochválil. Chtěl jsem ještě říct Amotovi o skvrně vedle, ale Fran řekla, že ve vchodu je ten udýcanec. Nebylo cesty. Amot vkročil dovnitř. Pak Manfréd, Fren, po ní já, pak Soňa s Flaviem. Baterky zhasnuly, zůstala jen petrolejka, mihotala, ale stejně tam byla tma. Bylo tam zima.

Cesta cest
Bylo tak taky ještě ošklivo. Po krátkém rozhlížení jsme se vydali nahoru. Dveře do obýváku ale tady, v mrtvákově, byly zarostlé kůrou. Myslel jsem si, že je to proto, že je chrání Plamen. Museli jsme tedy vrchem přes dům. Protáhnuli jsme se za udýchancem, který k nám stál zády a asi ho něco zajímalo na druhé straně. Proběhli jsme kolem zkrvavené dámy v masce co se koupala v koupelně a prošli zavřenými dveřmi do pokoje Rafaela. Tam se s ním stalo něco divného, tak jsme utekli zavřeným oknem. Bylo to tak nějak zvláštně vysilující. Na ulici. Nikde nic, všude tma, stromy mrtvé, všechno staré. Jak už jsem psal, ošklivo. Nikdo nevěděl, co dál, tak jsme vyrazili kupředu. Na cestu nám mávala Silvie z okna. Poměrně blízko domu začínala jakási divná bouře, vypadala opravdu děsivě. Tak tam ne. No, sebrali jsme se, že půjdem za paní s buchtama, třeba že nám poradí. Stála tam v průchodu ještě s jednou paní a chlápkem ve staré uniformě a plynové masce. Asi se bojí mojí lahvičky. Ale o té přece neví. Takže nic. Hned po nás vyjel, jako odkud jsme. Na nic jsme se nezmohli, ale paní Parente ho ale nějak uklidnila. Pak jsme šli k ní nahoru, museli jsme ale čekat, než nám někdo otevře dveře. Těšil jsem se na buchty, ale když vyndala plech, tak byl prázdnej. Soňa to nepochopila a nabídnula si. Já řekl, že jsou na mě ještě moc horký a že počkám, to jako abych neurazil. Paní Parente nám řekla, že neví, jak se dostat na Guideco, ale že můžeme být jejími služebníky, prý je tady nějak rozmohlé otroctví.

Myšlenka, že bych měl být něčím otrokem se mi ani trochu nelíbila. Navíc první otrokář na ráně ani neuměl péct pořádné buchty. Sice to tam vonělo, ale kousat se do nich rozhodně nedalo. Vypadli jsme ven po nekonečně dlouhé době, až zase někdo otevřel. Nikdo nechtěl riskovat další průchody věcmi. Šli jsme kolem pobřeží, nebo vlastně jen okraje bouře, která sahala dokonce až do vnitrozemí a vytvářela mohutná neproniknutelná oblaka. Pak most, ale na něm zas ten v uniformě, legionář, dle paní s buchtama. Takže na druhou stranu. Tam byl maják s dalším legionářem. Oba měli taky plynovou masku. Třeba tu není zdravé ovzduší. Mě se ale dýchalo dobře. Vrátili jsme se tedy k domu pro Silvii, protože po krátké veskrze konstruktivní rozepři jsme došli k závěru, že ona nám nějak pomůže, no.

Silvie stála u okna, pořád se ohlížela za sebe, asi se bála, že tam někdo je. Nikdo tam nebyl. Fren s Manfrédem ji přesvědčili, ať vyskočí z okna. Ona skočila, skororytíř Manfréd ji chytil. Vypadala tak nějak na umření. Trochu mi připomínala Flavia. Prostě už je nás pěknej zvěřinec. I když mě se to s těma zvířatama týká asi nejvíc. Mizeli jsme spěšně od domu, protože se rozbilo okno a stařena dosti hlučně požádala, abychom Silvii vrátili. Což jsme samozřejmě (asi) nemínili. Soudím tak podle toho úprku z kopce. Jenže pak se tam objevila skupinka legionářů. Takže další zrychlený přesun někam na jih. Hledali jsme loďku, co s ní jezdí Francesca. Tu jsme taky našli, ale nějak nebyla na té správné straně, nebo co. Prostě k přesunu nepoužitelná. Legie se ale stále blížila. V tom Silvie navrhnula, že poprosí nějakou druhou Silvii aby sem přitáhnula bouři. Že se do ní jako schováme. To byla ale pitomost. Manfréd ale samozřejmě nadšeně souhlasil, tak se tedy děly věci. Stáli jsme někde ve skučící mase hmoty, ze které se vynořovaly zmučené a strhané lidské tváře. Fuj. Proč se tyhle věci musí dít zrovna mě. Proč se nemůžou dít třeba jenom Manfrédovi nebo Amotovi.

Silvie měla černé oči. Takové zle temné. A měla taky divnej hlas. Jak z pohádky o Karkulce. Takovej bych od babičky prostě nečekal. A říkala nám, že musíme zaplatit a že ona nás dovede tam, kam chceme. Že prý ji musíme dát pusu a že ona nám sebere kus síly. Všichni až na Amota jsme se tedy vystřídali. Francesca se do toho nějak zvlášť hrnula. Silvia černooká nám sebrala kus Snění. Ale ta potvora nás natáhla. Tohle je přece Amotova parketa. Řekla, že tohle bylo jen za bouři a že za cestu musíme dát další. Tentokrát se už ani Fren nehrnula.

Z bouře jsme se dostali někde severněji, ale stále v Benátkách. Žádné Guideco, žádné Murano, žádné Torcello. Kolem mrtvé domy a na druhé straně bouře. Vydali jsme se hledat další loď. Lodí tam bylo spousta, ale žádná nebyla dosti použitelná, všechny byly moc živé. Ale pak jsme přišli k molu plnému lodí. Byly tam lodě velké, malé, staré, mladé. A taky tam byla spousta legionářů při nácviku protichemického poplachu. Začal jsem mít pocit, že to moc nedopadne. Ale pak se začalo zase mohutně plánovat, že zkusíme nějako tu loďku jako si vypůjčit.

Do plánování nám vstoupil pán. Byl oblečený jako šašek v červené a bílé. Prostě dokonalá kombinace. Představil se nám jako monsieur Harlequin se silným francouzským přízvukem. Tedy nepředstavil se jako s přízvukem, ale mluvil s přízvukem. Po krátkých mezinárodních srovnávacích rozhovorech padnul plán (byl to skoro můj plán), že Harlequin odláká legionáře (při té příležitosti přiznal, že na jeho hlavu je vypsána odměna 5O vysoce ceněných cihel) a Amot se odplazí ukrást loď. Trvalo to neuvěřitelně dlouho. Poté, co Harlequin roztáhnul křídla a odletěl legii, Amot skočil do lodi a Harlequin se vrátil k nám, se už nedělo nic. Nic se nedělo ještě další věčnost a pak se přišoural, pokud to na moři jde, Amot s lodí. Byla to malá loď pro pár lidí se čtyřmi vesly. Nalodili jsme se, ještě se pro jistotu přeptali Silvie několikrát na cestu a vyrazili jsme.

Světýlko
Usadili jsme se k veslům a svorně zabrali. Ale nějak to nešlo podle plánu. Bouře začala sílit, Silvie seděla na přídi. Další nekonečně dlouhou dobu jsme se střídali u vesel, aby se na všechny dostalo. Pak následovala další věčnost, celou dobu se kolem hnala řvoucí bouře, až potom trochu zeslábla. Ještě jednu věčnost jsme pluli šedočerným polotichem. Harlequin někdy mezitím vytáhnul loutky a začal si s nimi hrát nějakou hru.

Jedna loutka tloukla druhou. A pak přišla máma. Říkala, že jsem všechno zpackal, že jsem nikdy neměl chodit z domu. Ale že už mě stejně nechce, že prý se nemám vracet. Dlouho mi to pořád dokola opakovala. Nechápal jsem, jak něco takového mohla říct. A pak přišel i táta. A začal mě tlouct. Nikdy mě nebil, ale taky si mě nikdy nevšímal, takže jsem se rozhodl, že to budu brát jako dobré znamení. Křičel na mě. Zpět na lodi. Stojí nade mnou Amot a řve na mě, abych vesloval. Ale nikdo nevesloval. Harlequin si hrál s loutkami. Přišel o ně Amotem. Světýlko sedělo na zádi u kormidla a nekormidlovalo. Přišel jsem k ní a snažil se jí říct všechno, co jsem si myslel, což samozřejmě nešlo. Ale probrala se. Napadlo mě, že je něco se Silvií, když jsme nikde a stojíme. Byla černooká. Řekla nám všechno. O tom, jak nás sem zavedla, jak se zbavila Silvie. Jak přivolala Zapomnění až k nám. Mluvila o tom, jak jsme hloupí. O tom, že jsme cenná kořist. O tom, proč jsme se dostali až ke svému cíli. Můj hlas byl slabý. Snažil jsem se jí nějak dostat. Ostatní nebyli skoro slyšet ve srovnání s tím, jak mluvila Černooká. Když ji někdo vzal veslem přes hlavu, hlasy ostatních na chvíli zesílily. Už jsem neměl, co bych řekl. Vzpomněl jsem si na mámu. Znovu jsme zabrali do vesel, ale loďka jako by se nechtěla pohnout. Točili jsme se dokola, jako dětská káča. Silvie se zase probrala. Pořád byla černooká. Chtěl jsem něco udělat.

Pak To přišlo a vzalo si všechno.

The flower that smiles today tomorrow dies.
– Percy Bysse Shelley, „Mutability“

It is quite absurd asking me to behave myself…quite absurd. I must
rattle my chains and groan through keyholes, and walk at
night, if that is what you mean. It is my only reason for existing.
– Oscar Wilde, „The Canterville Ghost“